Christiane Karg se narodila do rodiny bavorských cukrářů. Po vystudování zpěvu v salcburském Mozarteu a Mezinárodním operním studiu v Hamburku se stala členkou Frankfurtské opery. Za své úspěchy na koncertních pódiích obdržela v roce 2018 prestižní Brahmsovu cenu.

Obrovského uznání se jí dostalo za interpretaci rolí Melisandy, Blanche, Paminy, Zuzanky, Fiordiligi, Hraběnky, Sofie, Zdenky či Micaely a při spolupráci s významnými dirigenty, jako jsou Nikolaus Harnoncourt, Daniel Harding, Yannick Nézet-Séguin nebo Mariss Jansons.

Měla recitál v Carnegie Hall či na Edinburském festivalu a je pravidelným hostem schwarzenberské Schubertiády, salcburského Mozartea, vídeňského Musikvereinu a londýnské Wigmore Hall.

Za své nahrávky získala Christiane Karg již velké množství cen, z nichž jmenujme alespoň Diapason d’Or, Choc de Classica, Gramophone Editor’s Choice a BBC Music Choice za její sólové album s písněmi Gustava Mahlera z roku 2020.

Švédská sopranistka Johanna Wallroth si cestu na světová pódia prorazila vítězstvím na prestižní pěvecké soutěži Mirjam Helin v roce 2019. Následně byla po dvě sezóny členkou operního studia při Vídeňské opeře a v roce 2021 získala stipendium Birgit Nilsson.

Přestože nejprve studovala na Královské švédské baletní škole tanec, záhy upřela svou pozornost na zpěv, který poté vystudovala na vídeňské Universität für Musik und darstellende Kunst. Od svého operního debutu jako Barbarina ve Figarově svatbě již ztvárnila množství rolí ve Stockholmu, Moskvě (Pamina) či Vídni (Euridice, Despina, Zuzanka, Mařenka, Gianetta ad.).

Záviděníhodné úspěchy slaví taktéž na koncertním poli, a to při spolupráci například se Stockholmskou filharmonií či Orchestre Philharmonique de Radio France. Tuto sezonu je také rezidenční umělkyní Symfonického rozhlasu Švédského rozhlasu; s tímto orchestrem i jejím šéfdirigentem, Danielem Hardingem, už v minulosti spolupracovala na poloscénickém provedení Dona Giovanniho (Zerlina) či při turné s Mahlerovou Čtvrtou symfonií.

Rodačka z města Jupiter ve státě Florida, Avery Amereau, debutovala v roce 2016 v Metropolitní opeře rolí madrigalového pěvce v Pucciniho Manon Lescaut. Ocenění získala za svůj neobyčejně bohatý a sytý témbr. Angažmá z poslední doby zahrnují roli Olgy (Evžen Oněgin) pro Operu Santa Fe či roli pážete (Salome) na Salzburském festivalu. V sezoně 2022/2023 debutuje v Royal Opera House a vrací se do Bavorské státní opery.

Na koncertních pódiích čeká pěvkyni Mozartovo Requiem s Clevelandským orchestrem (Franz Welser-Möst) či Mesiáš pro bostonskou Händel & Haydn Society (Václav Luks). Pro vydavatelství Pentatone pak bude se souborem La Nuova Musica nahrávat operu Dido a Aeneas (role Čarodějnice).

Avery Amereau studovala na Mannes College of Music a The Juilliard School, kde účinkovala v oddělení historicky poučené interpretace. V roce 2020 vydala své první a velmi oceňované sólové album Händelových árií s Philharmonia Baroque Orchestra.

Londýnský rodák Andrew Staples je považován za jednoho z nejvšestrannějších tenoristů své generace. Pravidelně ho potkáváme na pódiu se sirem Simonem Rattlem, Danielem Hardingem, Esa-Pekkou Salonenem či Yannickem Nézet-Séguinem spolu s Berlínskými a Vídeňskými filharmoniky, Symfonickým orchestrem Švédského rozhlasu, Orchestre de Paris, Londýnským symfonickým orchestrem nebo Královským skotským národním orchestrem.

V Královské opeře debutoval jako Jaquino v Beethovenově Fideliovi a dále zde ztvárnil role Tichona (Káťa Kabanová) a Narrabotha (Salome). Mohli jsme ho také vidět v Metropolitní opeře, v pražském Národním divadle, v Hamburské státní opeře, Berlínské státní opeře (Idomeneo), Berlínské komické opeře (Jephtha), v divadle La Fenice (Peter Grimes) a na Salcburském či Lucernském festivalu.

Jako všestranný umělec se Andrew Staples kromě koncertních a operních pěveckých angažmá věnuje též operní režii, filmové produkci a fotografii.

Britský basbarytonista Ashley Riches studoval nejprve angličtinu na Cambridgeské univerzitě, kde byl součástí sboru King’s College pod vedením Stephena Cleoburyho; později absolvoval obor zpěv na Guildhall School of Music and Drama. Jako frekventant programu Jette Parker Young Artist měl možnost vystupovat v Královské opeře v Covent Garden; později jsme ho mohli slyšet také v Anglické národní opeře, postupimské Winteroper, Tokiu či na festivalech v Glyndebourne a Grange.

Mezi největší úspěchy na koncertních pódiích patří vystoupení s Berlínskými filharmoniky, Londýnskou filharmonií, Královským orchestrem Concertgebouw, Londýnským symfonickým orchestrem a sirem Simonem Rattlem či sirem Johnem Eliotem Gardinerem v Carnegie Hall. Jako bývalý BBC New Generation Artist z let 2016–2018 se však cítí stejně dobře při recitálech s klavíristy či klavíristkami, jako jsou Graham Johnson, Iain Burnside, Julius Drake, Joseph Middleton či Anna Tilbrook. V roce 2021 vydal své debutové sólové album s názvem „A Musical Zoo“.

Pražský filharmonický sbor (PFS), založený v roce 1935 sbormistrem Janem Kühnem, je nejstarším profesionálním smíšeným pěveckým sborem v Česku. Aktuálně je hlavním sbormistrem a uměleckým vedoucím Lukáš Vasilek, druhým sbormistrem Lukáš Kozubík.

Nejvyšší ocenění sbírá PFS za interpretaci oratorního a kantátového repertoáru, který uvádí spolu s nejslavnějšími světovými orchestry. Na domácí půdě pravidelně spolupracuje s Českou filharmonií a orchestrem PKF — Prague Philharmonia. Jako rezidenční sbor operního festivalu v rakouském Bregenzu se věnuje také opeře.

Pravidelně pořádá vlastní sborové koncerty, jejichž dramaturgie je zaměřena především na náročná a méně známá díla sborového repertoáru, a věnuje se vzdělávacím projektům. Pro studenty pěveckých oborů organizuje Akademii sborového zpěvu, pro mladší děti pořádá cyklus edukativních koncertů.

PFS je držitelem ceny Classic Prague Awards za rok 2018 a Ceny Antonína Dvořáka za rok 2022.

Lukáš Vasilek vystudoval dirigování a hudební vědu. Od roku 2007 je hlavním sbormistrem Pražského filharmonického sboru. Těžiště jeho umělecké práce s tímto tělesem spočívá v nastudování a provádění repertoáru a cappella, stejně jako v přípravě sboru k účinkování ve velkých kantátových, oratorních a operních projektech, při kterých spolupracuje se světově uznávanými dirigenty a orchestry (např. Berlínští filharmonikové, Česká filharmonie, Izraelská filharmonie či Petrohradská filharmonie).

Vedle PFS se věnuje i jiným uměleckým aktivitám, především spolupráci s vokálním ansámblem Martinů Voices, který založil v roce 2010. Jako dirigent nebo sbormistr je podepsán pod celou řadou nahrávek PFS pořízených pro významná světová vydavatelství (Decca Classics, Supraphon); v posledních letech se soustavně věnoval natáčení sborové tvorby Bohuslava Martinů. Jeho nahrávky měly mimořádný ohlas v zahraničí a získaly mj. ocenění prestižních časopisů Gramophone, BBC Music Magazine a Diapason.

Britský dirigent Daniel Harding je hudebním a uměleckým ředitelem Symfonického orchestru Švédského rozhlasu. V minulosti zastával post hudebního ředitele Orchestre de Paris (2016–2019) a hlavního hostujícího dirigenta Londýnského symfonického orchestru (2007–2017); byl taktéž poctěn doživotním titulem “conductor laureate” od Komorního orchestru Gustava Mahlera, se kterým pracuje už více než 20 let. Minulou a tuto sezonu je rezidenčním umělcem Orchestre de la Suisse Romande a od příštího roku se stane na pět let hudebním ředitelem čínského programu Youth Music Culture The Greater Bay Area. Kromě svých koncertních závazků je také častým hostem prestižních operních domů, jako jsou milánská La Scala, Královská opera Covent Garden, Berlínská či Vídeňská státní opera.

Za své nahrávky již sklidil mnohá ocenění. Pozitivní ohlasy sklidily jeho mahlerovská a orffovská alba s Vídeňskými filharmoniky a se Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu, která natočil pro Deutsche Grammophon. Pro Virgin/EMI nahrál CD s Mahlerovými a Brahmsovými symfoniemi, operu Billy Budd s Londýnským symfonickým orchestrem (cena Grammy za nejlepší operní nahrávku), opery Don Giovanni a Utahování šroubu s Komorním orchestrem Gustava Mahlera (Choc de lʼAnnée 2002, Grand Prix de lʼAcadémie Charles Cros a Gramophone award) či díla Lutosławského a Brittena (Choc de lʼAnnée 1998). Mezi jeho poslední nahrávky se Symfonickým orchestrem Švédského rozhlasu patří „The Wagner Project“ s Matthiasem Goernem, Mahlerovy symfonie č. 5 a 9, Brahmsovo Německé requiem či nově vydané album s Brittenovými díly.

V této sezoně se Daniel Harding vydává na velká turné s Královským orchestrem Concertgebouw, Symfonickými orchestry Bavorského a Švédského rozhlasu. Také ho můžeme slyšet s Berlínskými filharmoniky v Berlíně a Baden-Badenu, s Orchestre Philharmonique de Radio France, Filarmonica della Scala, Dresden Staatskapelle či ve Vídeňské státní opeře. Kromě České filharmonie debutuje také s Clevelandským orchestrem.

Daniel Harding je nositelem Řádu umění a literatury jenž obdržel od francouzské vlády v roce 2002 a Řádu britského impéria (2021). V roce 2012 se stal členem Královské švédské hudební akademie. Je také profesionálním pilotem Air France.

Začátkem 40. let 19. století prožíval Robert Schumann jedno z nejšťastnějších období svého života. Spokojenost zažíval především v osobní rovině – v roce 1840 si vzal svou životní lásku, klavírní virtuosku Claru Wieck. Svatba proběhla po měsících konfliktů s jejím otcem Friedrichem Wieckem, u něhož Schumann studoval hru na klavír. Ten manželství neschvaloval, a to až do té míry, že celý spor vyvrcholil u soudu. Na Wieckovu obranu je ovšem potřeba dodat, že jeho dcera byla o devět let mladší než skladatel, v době zásnub jí bylo pouhých 17 let a měla mimořádně slibně nastartovanou kariéru. Friedrich Wieck přitom navíc pochyboval o Schumannově psychickém zdraví. Již dva roky po sňatku se ale vztahy s tchánem uklidnily, Wieck dokonce brzy začal Schumannovu tvorbu opět aktivně podporovat; nastalo tak relativně harmonické období. I Schumannova psychická nemoc, diagnostikovaná jako „psychotická melancholie“ (dnešní dohady zmiňují někdy schizofrenii, jindy bipolární poruchu), byla v této době spíše latentní. Výraznější projevy se vrátily po přesídlení do Drážďan v roce 1844, naplno pak nemoc udeřila v první polovině 50. let v Düsseldorfu, kde se Schumann pokusil o sebevraždu skokem do Rýna a byl následně přesunut do sanatoria. 

V prvních čtyřech letech manželství zůstali Schumannovi v Clařině rodném Lipsku a pro Roberta se léta 1840–1844 stala velmi produktivními. Jen v roce 1840 zkomponoval přes 150 písní (včetně cyklu Myrty, jež věnoval Claře ke svatbě), v roce 1842 se zase výrazně zaměřil na komorní tvorbu. Roku 1841 napsal i svou Symfonii č. 1 B dur a záhy začal pracovat i na Symfonii d moll: ta je ovšem, po revizi z 50. let, číslována jako jeho poslední symfonie. Schumann měl na konci svého lipského období již jednoznačně definován svůj styl, v němž vychází z tradice německé hudby (Mozart, Beethoven), sdílí estetiku raných romantiků (Schubert, Mendelssohn) a zároveň aplikuje jedinečné prvky své osobité řeči, svou poetiku, volnější způsob práce s formou, nosné melodie. Ideje romantismu přitom Schumann neupevňoval pouze hudbou, ale i literární činností. Jako zdatný hudební publicista a zakladatel dodnes existujícího periodika Neue Zeitschrift für Musik se vymezoval vůči starým myšlenkám a stal se takřka mluvčím nového, rozvíjejícího se stylu. 

Schumann se proslavil zejména svou tvorbou pro klavír, písněmi a symfoniemi (ne však do té míry jako Beethoven či Brahms). Ač se přitom vokálněinstrumentální tvorbě věnoval velmi aktivně, k rozsáhlejším dílům v rámci tohoto hudebního druhu přistoupil pouze dvakrát. V jeho tvorbě tak nalezneme jedinou operu Jenovéfa (1850) a rozsáhlé dílo pro orchestr, sbor a sólisty Ráj a Peri (1843), jež je z hlediska žánru označováno nejčastěji za světské oratorium. Podle pouček o hudebních formách je oratorium ve svých hrubých obrysech velmi podobné opeře: obsahuje árie, sbory, ansámbly. Oproti opeře je ale zpravidla méně rozsáhlé, zásadním rozdílem je pak to, že oratorium je žánrem duchovním (což ovlivňuje výběr námětu) a místo scénického provedení je mu vlastní koncertní podoba. V této formě dosáhlo oratorium své největší popularity v baroku, v dílech Händela a Bacha. Hranice žánru se později mírně rozvolnily a začala vznikat i taková oratoria, jejichž libreta nevycházejí z výsostně náboženských motivů – zmiňme například Haydnovy Roční doby. V tomto smyslu se jako o oratoriu mluví i o díle Ráj a Peri.

Sám Schumann na konto žánrového zařazení kompozice uvedl, že se jedná o téměř nový hudební druh pro koncertní pódia. Ještě v prvém vydání byla skladba označena jako „Dichtung“, tedy „báseň“. Zároveň se autor v korespondenci vyznával, že se jedná o největší dílo, na jakém do té doby pracoval – jeho jedinou zkušeností s rozsáhlejší formou byla tenkrát první symfonie. Clara Schumann se o díle vyjádřila jako o tom nejvelkolepějším, co její manžel zatím napsal; Richard Wagner později dokonce přiznal, že dílo Schumannovi závidí. Oratorium vzbudilo nadšené reakce, dočkalo se řady repríz a v průběhu několika let proniklo do nejrůznějších koutů Evropy (včetně Prahy) a dokonce i za Atlantik. Přes nesporné kvality a někdejší obrovskou popularitu je dnes Ráj a Peri pro hudební veřejnost spíše povinnou zmínkou v seznamu Schumannových děl, než dílem s živou interpretační tradicí. Faktorů, jež se podepsaly na recepci díla, může být několik – od upadnutí zájmu o daný žánr až po neochotu publika vnímat komplexní text vycházející z perské mytologie. Odborníci se však shodují, že se jedná o nesmírně pozoruhodné dílo a jeden z vrcholů Schumannovy tvorby: například sir Simon Rattle o kompozici mluví jako o jednom z mála skutečně mistrovských kusů, jež většina publika nikdy neslyšela. 

Schumann si pro zhudebnění vybral text irského autora Thomase Moora z knihy Lalla Rookh. Dílo z roku 1817 je inspirováno Orientem, zejména Persií – v tomto ohledu se Moore i Schumann přiklonili k tehdejší všeobecné fascinaci mimoevropskými kulturami. Lalla Rookh obsahuje čtyři příběhy, jedním z nich je právě příběh o Peri – postavě z perské mytologie, jež na sebe bere podobu krásné dívky a jež je potomkem padlého anděla a člověka. Peri je kvůli hříšným předkům zapovězen vstup do ráje; za jeho brány má být vpuštěna až poté, co do nebe přinese dostatečně vzácný dar. Peri se do hledání pouští symbolicky třikrát. Poprvé přinese poslední kapku krve indického bojovníka za svobodu, podruhé se ocitá v Egyptě, kde zachytí poslední výdech dívky, jež skoná poté, co odmítne opustit svého milence nakaženého morem. Až třetí dar však nebesům připadá dostatečný. Peri sebere slzu starého syrského zločince: toho dojme pohled na mladého, modlícího se kluka, který mu připomene vlastní nevinná léta. 

Tyto tři cesty zároveň definují formální rámec kompozice a přirozeně i samotný charakter hudby. Každá z částí je tak výrazově odlišná. Zatímco v první části nacházíme čísla, v nichž skladatel velkými gesty orchestru a sboru líčí odvahu bojovníka a hrůzy války, druhá část je nejlyričtější a končí křehce a dojemně v pianissimu. Zpočátku až pastorální třetí část je plná naděje v to, že Peri najde, co hledá. Končí triumfálním tutti orchestru, v němž exponovaný part Peri vrcholí na drženém vysokém c. Oratorium je dále rozděleno na 27 čísel, árií, sborů a recitativů – ty však nejsou vždy striktně ohraničeny a často na sebe organicky navazují. Sólisté se přitom ujímají různých rolí, jedinými neměnnými protagonisty jsou Peri a Anděl. Schumann velmi citlivě pracuje s orchestrální fakturou: čísla, v nichž jsou dominantní party sólistů, často opatřuje řidším, komornějším doprovodem. V plném zvuku se orchestr ukazuje zpravidla jen v tektonicky stěžejních místech. I přes monumentálnost díla tak autor neplýtvá efektem a opulentností a obrací pozornost posluchače i k intimnějším nuancím. Výraznou roli v lyrických číslech přitom přebírají zejména smyčce a dřevěné dechové nástroje, nezřídka dublující linku sólisty. V harmonii postupuje Schumann v intencích raného romantismu, náznaky staršího stylu slyšíme hlavně v několika kontrapunktických úsecích sboru. Soudržnost celku Schumann podporuje i opakovaným uváděním motivů – například teskný, sestupný motiv, jenž na samém začátku zaznívá v prvních houslích, slyšíme během kompozice ještě několikrát. Největší devízou skladby se stávají nápadité melodie a ohromná citlivost vůči textu, v níž se projevuje Schumannův druhý, literární talent.