Držitele ocenění „Umělec roku 2019“ magazínu Musical America Daniila Trifonova zná celý svět jako sólistu, komorního hráče i skladatele. Kombinací dokonalé techniky s výjimečnou citlivostí a hloubkou interpretace je schopen očarovat posluchače i odbornou kritiku. „Má všechno a ještě víc… něhu a také démonický prvek. Nikdy jsem nic takového neslyšela,“ žasla pianistka Martha Argerich. Jeho lisztovská nahrávka Transcendental u vydavatelství Deutsche Grammophon, pro něž exkluzivně nahrává, získala cenu Grammy za nejlepší sólové album roku 2018. V roce 2021 Trifonov obdržel od francouzské vlády titul Rytíře Řádu umění a literatury. Jak poznamenal deník The Times of London, Trifonov je „bezesporu nejúžasnějším klavíristou naší doby“.

Rodák z Nižního Novgorodu se začal učit hře na klavír v pěti letech. Studoval u Tatiany Zelikmanové na Ruské hudební akademii Gněsinových v Moskvě a poté u Sergeje Babajana v Clevelandském hudebním institutu. Do mezinárodního povědomí se dostal v průběhu sezony 2010/2011, kdy se umístil na předních příčkách ve třech prestižních soutěžích: získal třetí cenu na Chopinově soutěži ve Varšavě, první cenu na Rubinsteinově soutěži v Tel Avivu a první cenu (spolu s tzv. Grand Prix) na Čajkovského soutěži v Moskvě. V roce 2013 mu přední italští hudební kritici udělili prestižní Cenu Franca Abbiatiho pro nejlepšího instrumentálního sólistu.

Daniil Trifonov v průběhu své kariéry vydal řadu vynikajících nahrávek u různých labelů s recitálovým i koncertním repertoárem. Jako jeden z umělců vydavatelství Deutsche Grammophon naposledy prezentoval v říjnu 2021 nahrávku s názvem Bach: The Art of Life, jejíž obsah inspiroval i program jeho turné po USA a Evropě. Na podzim 2024 však chystá vydání dvojalba s názvem My American Story s hudbou George Gershwina a Masona Batese.

V sezoně 2024/25 zastává post rezidenčního umělce u Chicagského symfonického orchestru a u České filharmonie, se kterou vystoupí kromě pražského Rudolfina také v New Yorku a Torontu. Dvořákův klavírní koncert, jenž bude předmětem zmíněných koncertů, přednese také s Bamberskými symfoniky a Jakubem Hrůšou. Jeho koncertní sezona však bude repertoárově pestrá, od Mozarta (Orchestr lipského Gewandhausu) až po Prokofjeva (Sanfranciský symfonický orchestr) a Ravela (Symfonický orchestr Severoněmeckého rozhlasu Hamburk). Nebude chybět ani evropské turné s Montrealským symfonickým orchestrem (Schumannův a Beethovenův koncert) a americké recitálové turné s houslistou Leonidem Kavakosem. 

Trifonov studoval také skladbu, komponuje klavírní koncerty i kompozice pro sólový klavír nebo komorní soubory a sám je premiéruje. V rámci rezidence u Newyorské filharmonie v sezoně 2019/2020 byl kurátorem koncertní řady „Perspectives“ v Carnegie Hall, o sezonu dříve byl rezidenčním umělcem Berlínských filharmoniků.

Jakub Hrůša je šéfdirigentem Bamberských symfoniků, hlavním hostujícím dirigentem České filharmonie a Orchestra dell’Accademia Nazionale di Santa Cecilia. V říjnu 2022 byl jmenován do prestižní pozice hudebního ředitele Královské opery v Covent Garden, které se ujme v září 2025. 

Je častým hostem nejlepších světových orchestrů včetně Vídeňských, Berlínských a Mnichovských filharmoniků, Newyorské filharmonie, Symfonického orchestru Bavorského rozhlasu, orchestru lipského Gewandhausu, drážďanské Staatskapelle, Orchestru curyšské Tonhalle, Královského orchestru Concertgebouw, Orchestre de Paris, NHK Symphony nebo Clevelandského a Bostonského symfonického orchestru. Nastudoval operní představení pro Salcburský festival (Káťa Kabanová, s Vídeňskými filharmoniky v roce 2022), Vídeňskou státní operu, Royal Opera House a Opéra National de Paris. Je rovněž pravidelným hostem na festivalu v Glyndebourne a tři roky působil v roli hudebního ředitele projektu Glyndebourne On Tour.

Jakub Hrůša v posledních sezonách úzce spolupracoval s pěveckými i instrumentálními hvězdami, jako jsou Daniil Trifonov, Mitsuko Uchida, Hélène Grimaud, Behzod Abduraimov, Anne Sofie Mutter, Lisa Batiashvili, Joshua Bell, Yefim Bronfman, Rudolf Buchbinder, Gautier Capuçon, Julia Fischer, Sol Gabetta, Hilary Hahn, Janine Jansen, Karita Mattila, Leonidas Kavakos, Josef Špaček, Jean-Yves Thibaudet, Yuja Wang, Frank Peter Zimmermann, Alisa Weilerstein a další. 

Za své nahrávky získal řadu nominací a ocenění. Nejčerstvější je prestižní německá cena Opus Klassik „Dirigent roku“ za rok 2023, ocenění od International Classical Music Awards v kategorii Symfonická hudba za nahrávku Brucknerovy 4. symfonie a Cena německé kritiky za nahrávku Mahlerovy 4. symfonie, v obou případech s Bamberskými symfoniky. V roce 2021 získalo CD s houslovými koncerty Martinů a Bartóka, které natočil s Bamberskými symfoniky a Frankem Peterem Zimmermannem, nominaci na Gramophone Award. V témže roce byla jeho nahrávka Dvořákova Houslového koncertu se Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu a Augustinem Hadelichem nominována na cenu Grammy. 

Jakub Hrůša pochází z Brna, kde se při gymnaziálních studiích věnoval hře na trombon a klavír a také dirigování. Absolvoval Akademii múzických umění v Praze, kde byl jeho učitelem i Jiří Bělohlávek. Momentálně je prezidentem sdružení International Martinů Circle a Společnosti Antonína Dvořáka. Stal se prvním držitelem Ceny sira Charlese Mackerrase. V roce 2020 od Akademie klasické hudby převzal Cenu Antonína Dvořáka a spolu s Bamberskými symfoniky získal Bavorskou státní cenu za hudbu. 

„V Rusku zaujímal během posledních pěti let vůdčí postavení, měl početnější a fanatičtější stoupence, než kdy měl Rachmaninov, a jak se rok od roku ztenčoval kruh obdivovatelů Čajkovského, nadšení pro Skrjabina narůstalo,“ shrnul jeden z nekrologů význam skladatele Alexandra Skrjabina v dějinách ruské hudby. V širším kontextu je považován za spojnici mezi hudebním myšlením Clauda Debussyho a Arnolda Schönberga; dospěl k hranicím tonality, avšak ještě je nepřekročil, vytvořil si vlastní systém, který se mnohým jeho současníkům jevil excentrický. V klavírních skladbách, které v Skrjabinově tvorbě převažují, vycházel z odkazu Chopina a Liszta, úsilí o totální, sjednocené umění jej spojovalo s Richardem Wagnerem, nepopiratelné jsou vlivy ruského symbolismu, mnohé jej spojuje se světem Gustava Mahlera. Vývojová linie však také vede zpět, až k počátkům romantismu a strukturnímu principu umění jako sváru dobra a zla v životě.

Hudební vlohy zdědil Alexandr Skrjabin zřejmě po matce klavíristce, žačce Theodora Lešetického a Antona Rubinsteina, která však zemřela, když mu byly dva roky. Absolvoval kadetní školu, soukromě se učil na klavír. Roku 1888 byl přijat na moskevskou konzervatoř, ale po částečném ochrnutí pravé ruky z přepětí, které ohrozilo pianistickou kariéru, se dostavila krize. Skladatelova dcera z druhého manželství, muzikoložka Marina Scriabine (1911–1998), která žila v Paříži, viděla v této krizi příčinu proměny otcova duchovního založení. „V rodině nic mystického nebylo, ale už jako dítě vnímal hudbu jako cosi religiózního. Jeho onemocnění lékaři považovali za nevyléčitelné a zakázali mu hrát na klavír. Tehdy si uvědomil dualitu své osobnosti.“ Protiklad fyzické a duchovní existence pro Skrjabina představoval impuls. Onemocnění překonal, začal se zajímat o mystéria, o ezoteriku a okultismus, o teozofické učení jako cestu k poznání místa člověka ve světě: „Jsem podřízen zákonům času a prostoru. A čas i prostor jsou přitom pouze výtvory mého Já,“ zní jeden z jeho zápisků, vydaných posmrtně pod názvem Prométheovské fantazie. „Skutečným středem vesmíru je komplexní vědomí, v němž žije vše minulé i vše budoucí.“ Podle slov skladatelovy dcery však Skrjabin neuznával takzvanou uměleckou „spontaneitu“, „nedůvěřoval všemu, co na poli umění nebylo promyšlené a propracované.“ Svoboda tvorby pro něj znamenala boj s matérií nikoli jako její zničení, nýbrž jako schopnost proniknout k její podstatě a proměnit ji, jak o to v minulosti usilovali alchymisté.

 Klavírní koncert fis moll, op. 20, vznikl v letech 1896–1897 a je ve Skrjabinově tvorbě jediným koncertem pro sólový nástroj s orchestrem vůbec. Vnitřní soudržnost tří vět zajišťuje sestupný motiv lesního rohu, jenž skladbu otevírá a prochází v různých podobách celým dílem. Do první věty v sonátové formě vstupuje po krátkém úvodu klavír tématem, které má působit jako improvizace. Druhá, intimně laděná věta je variační, třetí (sonátové rondo) už směřuje ke způsobu tematické práce a zvukovému charakteru pozdějších Skrjabinových děl; koda přináší reminscenci na hlavní téma první věty. Premiéra se uskutečnila 11. října 1897 v Oděse za řízení Vasilije Safonova se Skrjabinem jako sólistou. Českou premiéru provedla Česká filharmonie za řízení Václava Talicha 7. prosince 1924, sólistou byl Emil Mikelka. Dílo zaznělo v poněkud zvláštní programové kombinaci s Mozartovou Malou noční hudbou, světovou premiérou skladby Half-time Bohuslava Martinů a Dvořákovou Symfonií č. 8 G dur. Skrjabinův Klavírní koncert fis moll zůstal nezaslouženě v pozadí skladatelových pozdějších, revolučnějších děl, nesoucích opar mystična, a také pro mimořádnou náročnost sólového partu.

„Vysoce vážený, drahý příteli! Stále myslím na Vás a s vděčností vzpomínám,“ psal Josef Suk dirigentovi Karlu Kovařovicovi v lednu 1907. „Geniální je vskutku, jak vše oživíte, vše je plno ducha a žádný druhý z dirigentů [...] nemá tolik smyslu pro krásu zvuku a odstiňování.“ Dopis je psán z Berlína, kde bylo České kvarteto na turné, zatímco se v Praze chystala s orchestrem Národního divadla pod Kovařovicovou taktovkou premiéra Sukovy symfonie Asrael. Suk zároveň žádal, aby oznámení v tisku uvedla, že symfonie je věnována památce Antonína Dvořáka, který zemřel 1. května 1904, a jeho dcery Otilky, Sukovy manželky, která svého otce následovala 6. července 1905. Věnování „vznešené památce Dvořákově a Otilčině“ bylo vytištěno i na prvním vydání partitury.

Symfonii skladatel nazval podle anděla smrti Azraela (Azraila), který se objevuje ve východních náboženstvích. O několik let dříve komponoval Suk scénickou hudbu k pohádce Julia Zeyera Radúz a Mahulena (1898) a k dramatické legendě téhož básníka Pod jabloní (1901). Námět obou děl a Sukovo hudební zpracování už lze považovat za předzvěst Asraela. K asociaci s andělem smrti a volbě názvu však mohla přispět i vzpomínka. Mezi roky 1890–1900 uvádělo Národní divadlo operní legendu Asrael italského skladatele Alberta Franchettiho (1860–1942) – po jisté údobí konkurenta Giacoma Pucciniho. Děj odehrávající se mezi nebem, zemí a peklem, je příběhem lásky dvou andělů, Nefty a Asraela. Jejich lásku zničí padlý anděl Lucifer, jemuž musí Asrael sloužit. Nefta sestoupí na zem, v podobě jeptišky přemůže zlo a vybojuje pro Asraela návrat do nebe. Opera dosáhla na svou dobu, okouzlenou Orientem a básnickým symbolismem, neobyčejného počtu šedesátky repríz, a přestože nemáme doklad, zda ji Suk viděl, četným hovorům o ní, vyobrazením v tisku i na veřejných prostranstvích stěží mohl uniknout.

Sukova pětivětá skladba se dělí do dvou dílů. První tři věty jsou vzpomínkou na Dvořáka, vůdčí myšlenkou je motiv osudu, který zazní na začátku první věty a prochází celým dílem. Druhé téma je z něj odvozeno, další myšlenka je připomínkou šťastných chvil. V následující větě se ohlašuje smrt, ve třetí větě, která čerpá melodický materiál mimo jiné z Dvořákova Requiem, si smrt odvádí svou oběť. Druhý díl symfonie patří Otilce, vroucný zpěv lásky naruší další tragická ztráta. Podobně jako je tomu v symfoniích Gustava Mahlera se jedná o programní symfonii, jejíž obsah není slovně formulován – vše je řečeno věnováním dvěma drahým osobám. Premiéra symfonie Asrael se uskutečnila 3. února 1907 v dopoledním koncertě v provedení orchestru Národního divadla za řízení Karla Kovařovice, jako druhá skladba zaznělo Dvořákovo Te Deum (24. února byl koncert opakován). Hudební kritik Emanuel Chvála tehdy popsal, jak na něj symfonie zapůsobila, a uzavřel: „Jako vyznání ze života má dílo intimní, jako projev umělecký obecně vysokou cenu. [...] Je to naše nejmodernější skladba a doufáme, že připojí se k nejtrvanlivějším.“ Další uvedení symfonie se uskutečnilo 7. ledna 1912 v provedení Českou filharmonií doplněnou o členy orchestru Národního divadla za řízení Viléma Zemánka a jednalo se o první koncert České filharmonie v nově vybudovaném Obecním domě. A 17. října 1919 zazněla symfonie Asrael s týmž orchestrem poprvé pod taktovkou Václava Talicha, v němž našlo dílo kongeniálního tlumočníka. Talich je v dalších letech provedl více než dvacetkrát, také roku 1922 při hostování orchestru ve Vídni a za svého působení ve Stockholmu, a roku 1952 pořídil s Českou filharmonií nahrávku.