„Spolupráce s Josefem Špačkem je úžasná. Je to skvělý člověk s úžasným srdcem. Poznáte to z jeho hraní, které je velmi ušlechtilé, plné emocí a odráží se v něm Špačkova osobnost a lidskost. A jeho technika je mimořádná. Je jedním z nejlepších sólových houslistů, které nyní máme,“ velice příznačně shrnuje osobnost Josefa Špačka Manfred Honeck, se kterým se tento mladý houslový virtuos na koncertních pódiích pravidelně potkává, a to ve snímku „Devět sezón“. Tento dokument České televize z roku 2023 je zajímavou sondou do života Josefa Špačka a mj. také postihuje jeho devítileté působení na postu koncertního mistra České filharmonie. 

I když už čtyři roky není jejím členem, je Josef Špaček s Českou filharmonií stále spjat, a to díky množství společných projektů. Přestože jako sólista vystupuje s nejvýznamnějšími orchestry po celém světě a jako komorní hráč je pravidelně hostem nejprestižnějších sálů, zachovává si svou skromnost, a tak jej vedle Carnegie Hall můžeme slyšet i v zapadlých českých vesničkách.

Kromě sólové dráhy se věnuje i komorní hře, například s Triem Zimbalist. V Čechách ho pak často slýcháme s violoncellistou Tomášem Jamníkem či s klavíristou Miroslavem Sekerou, s nimiž také rozšířil svou diskografii o nahrávky (nejen) českých skladatelů. Nahrává však i s orchestry: s Českou filharmonií například vydal CD s houslovými koncerty Janáčka, Dvořáka i Sukovou fantazií; nedávno pak vyšla nahrávka děl Bohuslava Martinů se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu pod taktovkou Petra Popelky.

Josef Špaček se narodil roku 1986 v Třebíči a už od raného věku byl nesmírně hudebně nadaný. Hudba byla díky tatínkovi (nyní už přes 30 let violoncellistou České filharmonie) i dalším hrajícím sourozencům přirozenou součástí jeho dětství, o kterém mj. pojednává jeho maminka ve své knižní řadě Špačci ve fraku. Cesta na Pražskou konzervatoř tedy byla přirozeným krokem. Po jejím absolvování (u Jaroslava Foltýna) si však splnil sen a studoval v Americe. Začal na Curtisově hudebním institutu ve Filadefii (Ida Kavafian a Jaime Laredo) a pokračoval na slavné newyorské Julliard School (Itzak Perlman). 

Hned po absolutoriu se vrátil do Čech a získal zde místo historicky nejmladšího koncertního mistra České filharmonie. Zároveň se začal u nás i ve světě profilovat jako sólista a komorní hráč, ale až díky interpretačním soutěžím, hlavně titulu laureáta světově proslulé mezinárodní soutěže královny Alžběty v Bruselu, začaly přicházet ty nejlukrativnější nabídky. Dokonce takové a v takovém množství, že se – v kombinaci s rodinnou situací, kdy se mu krátce po narození dcery narodila i dvojčata – nakonec rozhodl post koncertního mistra České filharmonie opustit a věnovat se výhradně sólové dráze. Jeho dětský sen, stát se slavným houslistou, se mu tedy díky obrovskému talentu i velké píli splnil. 

Tomáš Netopil zastával do sezony 2023/2024 funkci hlavního hostujícího dirigenta České filharmonie, s níž pravidelně připravoval koncertní programy v Rudolfinu a na zájezdech. Sezona 2022/2023 byla jeho desátou a poslední ve funkci generálního hudebního ředitele Divadla a filharmonie Aalto v německém Essenu. Od sezony 2025/2026 se ujme postu šéfdirigenta Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK.

V létě roku 2018 založil Tomáš Netopil v Kroměříži mezinárodní Letní hudební akademii, kde mají studenti možnost pracovat pod vedením výjimečných umělců a setkat se s významnými českými i zahraničními hudebníky. V létě 2021 se akademie propojila s mezinárodním hudebním festivalem Dvořákova Praha a vznikla Mladá filharmonie Dvořákovy Prahy složená ze studentů konzervatoří a hudebních škol vedených hráči České filharmonie. 

Jak dokládá i jeho angažmá v Essenu, Tomáš Netopil je vyhledávaným operním dirigentem. V letech 2008–2012 působil na postu hudebního ředitele Opery Národního divadla Praha. Mezi významné operní spolupráce Tomáše Netopila se řadí jeho účinkování v Saské státní opeře v Drážďanech (La clemenza di Tito, Rusalka, Příhody lišky Bystroušky, Židovka, Prodaná nevěsta a Doktor Faust), ve Vídeňské státní opeře (naposledy uvedení Idomenea, Čarostřelce a nového nastudování Leonory) a v Nizozemské opeře (Její pastorkyňa). Na koncertním pódiu se Netopil v nedávných sezonách postavil do čela Orchestru curyšské Tonhalle a spolupracoval s Orchestre de Paris, London Philharmonic Orchestra, Filharmonickým orchestrem Nizozemského rozhlasu, Orchestre National de Montpellier nebo Concentus Musicus Wien.

Netopilova diskografie u labelu Supraphon zahrnuje Janáčkovu Glagolskou mši (první nahrávka původní verze z roku 1927), Dvořákovy kompletní skladby pro violoncello, Ariadnu a Dvojkoncert Bohuslava Martinů a Smetanovu Mou vlast. Za svého působení v Essenu s místním orchestrem natočil Sukova Asraela a Mahlerovy symfonie č. 6 a 9.

Tomáš Netopil se narodil v Přerově, vystudoval hru na housle na kroměřížské konzervatoři a dirigování na Akademii múzických umění v Praze. Ve studiu dirigování pak pokračoval na Královské akademii ve Stockholmu u profesora Jormy Panuly. V roce 2002 zvítězil v dirigentské soutěži Sira Georga Soltiho ve Frankfurtu nad Mohanem. Ve volném čase rád pilotuje malá letadla.

Opera zajistila Leoši Janáčkovi mezinárodní renomé a byla vždy jedním z pevných pilířů jeho tvorby. Věc Makropulos, předposlední z devíti děl pro jeviště, dokončil roku 1925 jako jednasedmdesátiletý. Těžko v ní však hledat hudební rukopis unaveného starce. Právě naopak. Janáček v poslední fázi svého života překypoval energií. Roku 1917 se během lázeňského pobytu v Luhačovicích seznámil s o téměř čtyřicet let mladší Kamilou Stösslovou, která se mu stala inspirací a múzou. Jejich vztah, trvající až do skladatelovy smrti, byl naplněn něžným citem, jenž byl však mnohem intenzivnější z Janáčkovy strany. Kamile lichotila přízeň uznávaného skladatele, avšak jeho hudbu nijak zvlášť neobdivovala a sama si zřejmě ani neuvědomovala, jak významný vliv na Janáčka má. Jejich přátelství přesto stojí za jedním z nejplodnějších období Janáčkova tvůrčího života a Kamila se stala předobrazem některých operních hrdinek včetně Eliny Makropulos.

Čapkova divadelní hra o nesmrtelné zpěvačce Janáčka velmi zaujala. Tématem věčného koloběhu života se ostatně zaobíral již v předchozí opeře Příhody lišky Bystroušky. Po počátečním váhání nakonec Karel Čapek udělil svolení k adaptaci svého díla do operní podoby a skladateli nakonec nechal volnou ruku i ve škrtech a dějových úpravách. Z původně komické hry založené na dialozích vytvořil Janáček drama o nesmrtelnosti, touze po lásce a hledání smyslu života, na jehož konci hlavní hrdinka umírá.

Orchestrální suity z oper či baletů byly zejména v 19. století oblíbenou formou, jenž mohla jednak pomoci propagaci konkrétního kusu, jednak přenést na koncertní pódia oblíbenou hudbu ve zhuštěné formě. Pro Janáčkovu operní tvorbu je charakteristická snaha o vytvoření kompaktního hudebně-dramatického díla, v němž se textová i hudební složka pojí v neoddělitelném celku. Ve Věci Makropulos docílil v tomto ohledu absolutního vrcholu. Jedinou čistě instrumentální částí je asi šestiminutové úvodní preludium a na rozdíl od Lišky Bystroušky nebo Káti Kabanové zde zcela chybí orchestrální mezihry. Sestavení suity z Věci Makropulos tak vyžaduje vcelku významný kompoziční vklad. Zdaleka se nejedná jen o kompilát uzavřených instrumentálních čísel, ale o důmyslné spojení drobnějších úseků a motivů, jež dohromady mohou splynout v celek, který je hudebně smysluplný navzdory ochuzení o vokální složku. Zatím poslední úprava vznikla na popud dirigenta Tomáše Netopila. Český skladatel Tomáš Ille ji dokončil nedlouho před premiérou v listopadu roku 2022.

Mnoho děl Bohuslava Martinů vzniklo z vnějšího popudu, na žádost interpretů, na objednávku dirigentů, orchestrálních těles či institucí. Objednavatelem díla nazvaného Rapsodie-koncert pro violu a orchestr (v originále Rhapsody-Concerto) byl houslista a violista Jascha Veissi (1898–1983), rodák z Oděsy. Veissi žil od roku 1920 ve Spojených státech, kde začínal u Cleveland Orchestra, než se vydal na sólistickou dráhu; později působil v dalších amerických orchestrech. Martinů dílo zkomponoval během jednoho měsíce na začátku roku 1952. Je považováno za počátek poslední skladatelovy tvůrčí etapy, v níž se rozloučil s neoklasicismem a dospěl k vlastní, osobité syntéze, vyznačující se zjednodušením harmonických prostředků a zvýšenou expresivitou. Kombinace volné rapsodické formy na podkladě třívětého schématu umožnila poskytnout sólovému hlasu violy uplatnění, odpovídající jejímu tónovému charakteru i technickým možnostem. Ústřední čtyřtónový motiv, s nímž dílo pracuje, je jakousi skladatelovou „značkou“, jednotlivé epizody první části na sebe volně navazují. V druhé části sólový hlas dominuje, ve finále se objevují reminiscence předchozího materiálu. Premiéra se uskutečnila 19. února 1953 s Cleveland Orchestra za řízení Georga Szella, sólistou byl objednavatel díla Jascha Veissi, který dílo poprvé přednesl také v Evropě s orchestrem Swiss Romand. Prvním interpretem díla u nás byl Hubert Šimáček, který roku 1973 pořídil se Symfonickým orchestrem hl. m. Prahy a dirigentem Ladislavem Slovákem první českou nahrávku. 

Inspirace lidovou hudbou je příznačná také pro tvorbu Vítězslava Nováka. Část svého mládí strávil Novák v Jindřichově Hradci, kam se společně s rodinou přestěhoval z rodné Kamenice nad Lipou a kde vystudoval gymnázium. Do těchto let se také datují Novákovy skladatelské prvotiny, zejména písně a drobné útvary pro klavír. Začínající skladatel byl dobře obeznámen s hudbou všech velkých romantiků od Chopina a Liszta po Čajkovského, Griega či Berlioze. Největší vliv na něj však měla hudba Johannesa Brahmse a zejména Antonína Dvořáka, pod jehož vedením v roce 1893 absolvoval Pražskou konzervatoř.

Vítězslav Novák ve své tvorbě postihnul celou řadu žánrů. Velmi početný je jeho písňový repertoár a skladby pro klavír, je ale také autorem téměř třicítky sborů, v nichž často reagoval na aktuální společenská témata. Na poli orchestrální hudby se věnoval spíše menším formám, symfonickým básním, suitám či předehrám, z jeho pera však vzešly také dvě velké vokálně-instrumentální symfonie. Novákův kompoziční styl prošel vývojem srovnatelným například s jeho vrstevníkem Richardem Straussem. Nechal se ovlivnit impresionismem, symbolismem či secesí a pohrával si také s rozšířenou tonalitou. Její hranice však nikdy zcela nepřekročil a celkový charakter Novákova díla zůstává pozdně romantický.

Stejně jako Strauss nacházel Vítězslav Novák inspiraci v přírodě. Učarovaly mu slovenské Tatry a v šestadvaceti letech poprvé pobýval ve Velkých Karlovicích na Valašsku. Tento rázovitý kraj si záhy zamiloval a stal se mu branou k zálibě ve folklorních motivech. Ta se zrcadlí také ve Slovácké suitě z roku 1903. Novák ji koncipuje jako sérii výjevů ilustrujících slavnostní den na moravském venkově. Celý pětidílný cyklus je inspirován lidovou zpěvností, první část V kostele cituje evangelický chorál a v části U muziky se zase autor inspiruje horňáckým verbuňkem. Vedle malého orchestru Novák ve Slovácké suitě obsadil také harfu a varhany. Oba nástroje tvoří v kombinaci s lyrickým zvukem smyčců a měkkostí dřevěných dechů mimořádně poetickou a zvukomalebnou atmosféru díla, jež patří mezi Novákovy nejoblíbenější skladby.