V sezoně 2023/2024 dirigoval Semjon Byčkov Českou filharmonii nejen v pražském Rudolfinu – s dvořákovskými programy zavítal do Koreje a Japonska, kde hned třikrát vystoupili ve slavné tokijské Suntory Hall, na jaře pak vedl orchestr na velkém evropském turné. V prosinci vyvrcholí Rok české hudby 2024 třemi společnými koncerty v Carnegie Hall v New Yorku. 

Mezi významné společné počiny Semjona Byčkova a České filharmonie patří dokončení kompletu sedmi CD věnovaných Čajkovského symfonickému repertoáru a série mezinárodních rezidencí. Vedle hudby Antonína Dvořáka se Semjon Byčkov s Českou filharmonií zaměřil na hudbu Gustava Mahlera v rámci mahlerovského cyklu vydavatelství Pentatone; v roce 2022 vydali symfonie č. 4 a 5, o rok později následovaly symfonie č. 1 a 2. V roce 2024 se soustředili na nahrávání české hudby – vyšla CD s Mou vlastí Bedřicha Smetany a posledními třemi symfoniemi Antonína Dvořáka.

Koncertní i operní repertoár Semjona Byčkova zahrnuje hudbu čtyř století a nevyhýbá se ani současné tvorbě. Během své první sezony v České filharmonii objednal 14 nových kompozic, které filharmonici postupně premiérují a jejichž uvádění se chopila i řada orchestrů v Evropě a Spojených státech amerických.

Jeho vyhledávaná vystoupení jsou jedinečnou kombinací vrozené muzikálnosti a vlivu přísné ruské pedagogiky. Kromě toho, že hostuje u významných světových orchestrů a v operních domech, je Byčkov držitelem čestných titulů u londýnských BBC Symphony Orchestra – s nímž se každoročně objevuje na BBC Proms – a Royal Academy of Music, která mu v roce 2022 udělila čestný doktorát. Byčkov byl dvakrát vyhlášen „Dirigentem roku“ – v roce 2015 v rámci International Opera Awards a v roce 2022 serverem Musical America.

Semjon Byčkov spolupracoval na rozsáhlých nahrávacích projektech pro společnost Philips s Berlínskými filharmoniky, Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu, Královským orchestrem Concertgebouw, orchestrem Philharmonia, Londýnskou filharmonií a Orchestre de Paris.

Byčkov stojí jednou nohou pevně v kultuře Východu a druhou na Západě. Narodil se v roce 1952 v Leningradě (dnes Petrohrad) a studoval na Leningradské konzervatoři u legendárního Ilji Musina. Jako dvacetiletý zvítězil v Rachmaninově dirigentské soutěži. Poté, co mu byla odepřena výhra – možnost dirigovat Leningradskou filharmonii – Byčkov ze Sovětského svazu odešel. V roce 1975 emigroval do Spojených států amerických a od poloviny 80. let žije v Evropě. V roce 1989, kdy byl také jmenován hudebním ředitelem Orchestre de Paris, se Byčkov vrátil do bývalého Sovětského svazu jako hlavní hostující dirigent Petrohradské filharmonie. Byl jmenován šéfdirigentem Symfonického orchestru Západoněmeckého rozhlasu (1997) a šéfdirigentem Drážďanské Semperoper (1998).

„… pro publikum, které o mně nic neví, je Sedmá příliš složitá.“

V roce 1908 probíhala v Praze od května do října velkolepá událost k příležitosti šedesátého výročí panování císaře Františka Josefa I.: Jubilejní výstava Obchodní a živnostenské komory. České země se na ní prezentovaly jako industriální srdce monarchie. Vždyť z celého Rakouska-Uherska se právě na jejich území nacházel například největší cukrovar, lihovar, strojírny, ale i mlýn nebo uhelný důl. Ještě větší pozornost pořadatelů i návštěvníků Jubilejní výstavy se však soustředila na kulturní akce včetně hudby. V areálu pražského Výstaviště se denně konaly nejrůznější hudební produkce ve venkovních i vnitřních prostorách. Nad velkorysým konceptem výstavy zůstáváme dodnes v němém úžasu: na Výstavišti byl například postaven obrovský koncertní pavilon (po skončení výstavy zbořen). V něm se 25. května 1908 uskutečnil zahajovací koncert z děl Ludwiga van Beethovena, Richarda Wagnera a Bedřicha Smetany. Výstavní orchestr, složený z hráčů České filharmonie a Nového německého divadla, dirigoval Gustav Mahler. A 19. září 1908 na stejném místě se stejným orchestrem, rozšířeným tentokrát na 100 hráčů, Mahler ve světové premiéře uvedl svou Sedmou symfonii.

Skutečnost, že Gustav Mahler (1860–1911) Symfonii č. 7 poprvé provedl právě v Praze, nebyla nikterak náhodná. Rodáka z malé české obce Kaliště u Humpolce pojilo k českým zemím silné osobní i pracovní pouto. Do Prahy nyní v roce 1908 přicestoval již jako světově uznávaný umělec – dirigent i skladatel. Pro tyto činnosti byl mimořádně disponován, avšak každá z nich ho vždy pohlcovala natolik, že se nemohl věnovat oběma současně. Jako skladatel se sice nemusel zabývat provozními záležitostmi, jež ho zatěžovaly v dirigentské profesi, kterou navíc většinou spojoval s pozicí ředitele operního domu, ale věnovat se výhradně kompozici by mu pravděpodobně také nesvědčilo. Sám si stále více uvědomoval, že „potřebuje praktickou činnost jako protiváhu ohromných vnitřních dějů během tvorby.“ Na druhou stranu měl na komponování méně času, než by si byl přál; stal se z něj letní, prázdninový skladatel. Dva roky před smrtí se příznačně zmiňuje v dopise z konce léta: „Bohužel se chýlí ke konci i prázdniny, a tak jsem v hloupé situaci – jako odjakživa, tak i tentokrát – ještě udýchaný musím od papíru pryč, do města a do práce. Je mi to asi souzeno.“ Standardní model pracovního léta u alpských jezer Mahler zavedl v roce 1893 a držel se ho po zbytek svého života. Nejprve jezdil k Attersee v Horních Rakousích, od roku 1900 k Wörthersee do Korutan.

Ze všech devíti dokončených symfonií Gustava Mahlera bývá Symfonie č. 7 e moll (1904–1905) považována za tu nejpodivnější a nejzáhadnější. V pěti větách se skladatel vydává do tajemného a strašidelného světa noci, do světa, v němž se střetává reálné se snovým a kde je obtížné rozlišovat skutečné od přeludů, opravdovost od ironie. K vyjádření lidského odcizení skladatel využívá ten nejmodernější jazyk, syrové, nemilosrdné disonance, nepředvídatelné modulace. Sedmá navíc není tak jednotná jako jeho předchozí symfonie. Vznikla netypicky ve dvou fázích. Při vymýšlení závěru k Šesté symfonii, v létě roku 1904, Mahlera napadla dvě jiná témata, která si nejprve jen poznamenal, ale hned po dokončení Šesté z nich vypracoval souvislé náčrty dvou samostatných vět, které pojmenoval ‚Nachtmusik‘, noční hudba. Následující léto chtěl na dvě již načrtnuté věty navázat, ale dlouho nedokázal nalézt inspiraci. Později si na tuto dobu vzpomněl v dopise své ženě Almě: „Čtrnáct dní jsem se trápil až k zádumčivosti, jak si jistě pamatuješ, až jsem vyrazil do Dolomit! Tam se opakovalo totéž a konečně jsem se vzdal a vrátil se domů, přesvědčen, že toto léto promarním. V Krumpendorfu […] jsem vstoupil do člunu, abych se dal převézt na druhou stranu. S prvním úderem vesla napadlo mě téma (či spíše rytmus a povaha) úvodu k první větě – a za čtyři neděle jsem první, třetí a pátou větu úplně dokončil.“

Monumentální první věta je snad vůbec nejmodernější částí Mahlerovy tvorby. Sám skladatel ji při zkouškách popisoval jako „tragickou noc bez hvězd a měsíčního svitu“ plnou „běsnící, zarputilé, surové a tyranské síly“, jež je ovládaná „mocností temnot“. Sólo tenorového rohu hned v úvodu první věty oznamuje „Tady jsem pánem já! Prosadím svou vůli!“ Název druhé věty ‚Noční hudba‘ by mohl evokovat jemný obraz galantní serenády. Že tomu tak u Mahlera není, výstižně vyjádřil Leonard Bernstein: „Ve chvíli, kdy pochopíme, že slovo Nachtmusik neznamená nokturno v obvyklém lyrickém smyslu, ale spíše noční můru – tedy noční hudbu emocí evokujících úzkost namísto klidu –, pak máme klíč k celé této směsi rétoriky, afektu a stínů.“ I následující Scherzo s výrazovým pokynem Schattenhaft (stínově) se nese v přízračném tónu. (V obdobně sarkastickém duchu dokázal na svého oblíbence Mahlera o mnoho let později geniálně navázat Dmitrij Šostakovič.) Čtvrtá věta je označena stejně jako druhá, „Noční hudba“, avšak svým charakterem je zcela odlišná, mnohem intimnější. Podle Almy v této větě Mahlerovi „tanuly na mysli Eichendorffovy vize, zurčení pramene, německá romantika.“ Orchestr je najednou zásadně redukován do komorní podoby, serenádového zvuku je dosaženo i díky kytaře a mandolíně. Ale nenechme se mást, to není skutečná serenáda, míhají se v ní démoni. Finální věta se vrátí na denní světlo se vší majestátností a jásavou podívanou. Je to všechno ironie a vtip, postmoderní koláž? Provokativnější závěr k žádné jiné symfonii už Mahler rozhodně nenapsal. Po dokončení Sedmé skladatel očekával zmatenou reakci publika. S prvním provedením proto nespěchal.

„Moje symfonie bude provedena 19. září [1908] v Praze, pokud si ovšem do té doby Češi a Němci nevjedou do vlasů,“ napsal Mahler svému příteli Bruno Walterovi s odkazem na dlouhotrvající národnostní spory. Ve Výstavním orchestru byli přitom rovným dílem zastoupeni Češi i Němci. Vzhledem k náročným požadavkům na dílo byl orchestr rozšířen celkem na stovku hráčů z členů České filharmonie a Nového německého divadla. S tímto orchestrem mohl Mahler zkoušet téměř dva týdny, což bylo velmi výjimečné. Přesto byl skladatel dosti nervózní. Vždyť celé těleso se muselo náležitě sehrát a provést neznámé a náročné dílo. Navíc v průběhu zkoušek i v hotelovém pokoji skladatel ještě prováděl změny v instrumentaci přímo do orchestrálních partů. „Mahler byl strašlivě unaven,“ vzpomíná na tyto dny Alma. „Jeho stav se ale pomalu zlepšoval, během zkoušek si stále víc věřil.“ První provedení se nakonec vydařilo a pro Mahlera znamenalo nesporně velký osobní úspěch. Podpory a gratulací se mu dostalo především od umělců, kteří podobně jako Mahler posouvali hranice možného (Schönberg, Berg). A nelze se divit ani těm vlažnějším reakcím. Vždyť sám Mahler velmi dobře tušil, že jeho čas teprve přijde a držel si svůj zdravý nadhled. Přesto, že následujícího roku byla Sedmá několikrát s velkým úspěchem provedena v Nizozemsku, rozhodl se, že v New Yorku provede „nejdříve První, teprve potom Sedmou, protože pro publikum, které o mně nic neví, je Sedmá příliš složitá.“