Hledat

Česká filharmonie • Simon Rattle


Magdalena Kožená a písňový repertoár k sobě ladí. Přednese výběr z Dvořákových Večerních písní spolu s písněmi terezínských autorů Hanse Krásy a Gideona Kleina. Český program korunuje orchestrální Taras Bulba Leoše Janáčka. Dirigent Simon Rattle a Magdalena Kožená jsou rezidenční umělci sezony.

Koncert z řady A | Délka programu 1 hod 35 min

Program

Antonín Dvořák
Holoubek, symfonická báseň, op. 110 (19')

Antonín Dvořák (* instrumentace Jiří Gemrot)
Večerní písně na verše Vítězslava Hálka (výběr) (20')
Když jsem se díval do nebe, op. 31/7 (světová premiéra orchestrální verze) *
Umlklo stromů šumění, op. 9/1 (světová premiéra orchestrální verze) *
Mně zdálo se, op. 3/2
Já jsem ten rytíř, op. 3/3
Když Bůh byl nejvíc rozkochán, op. 3/4 (světová premiéra orchestrální verze) *

Písně, op. 2, na verše Gustava Pflegera-Moravského (výběr)
Ó byl to krásný zlatý sen, op. 2/2 (světová premiéra orchestrální verze) *
Mé srdce často v bolesti, op. 2/6 (světová premiéra orchestrální verze) *

— Přestávka —

Hans Krása
Čtyři orchestrální písně, op. 1, na texty Christiana Morgensterna (8')

Gideon Klein / instrumentace Jiří Gemrot
Ukolébavka (světová premiéra orchestrální verze) (2')

Leoš Janáček
Taras Bulba, rapsodie pro orchestr (23')

Účinkující

Magdalena Kožená mezzosoprán

Simon Rattle dirigent

Česká filharmonie

Fotografie ilustrujicí událost Česká filharmonie • Simon Rattle

Rudolfinum — Dvořákova síň

Večerní písně Antonína Dvořáka vznikly pro zpěv a klavír. Magdalena Kožená je tak také nejprve prováděla, ale později požádala českého skladatele Jiřího Gemrota o jejich instrumentaci. Vznikl tak výběr, který zazní na těchto abonentních koncertech a k němuž přibyly ještě dvě písně z opusu č. 2. Jiří Gemrot instrumentoval i Ukolébavku Gideona Kleina, zatímco Čtyři orchestrální písně Hanse Krásy mají originální instrumentaci. „Jsem moc zvědavá na to, jak písně budou znít a jak se budou líbit publiku,“ svěřila se Magdalena Kožená.

Preludium

Česká filharmonie zve všechny držitele vstupenek na setkání před koncertem. Preludia vás připraví a navnadí na program – dirigenti, sólisté nebo hudebníci z orchestru, ale i muzikologové a hudební publicisté hovoří o skladatelích a skladbách, o souvislostech a zajímavostech. Součástí jsou hudební či hudebně obrazové ukázky.

Preludia nabízí Česká filharmonie bezplatně jako bonus ke svým abonentním koncertům. Konají se od 18.30 hodin v Sukově síni. Moderuje Eva Hazdrová-Kopecká.

Účinkující

Magdalena Kožená  soprán

Magdalena Kožená

Jako už mnohokrát i dnes se Magdalena Kožená vrací do své domoviny se svým manželem, sirem Simonem Rattlem. Kožená, absolventka brněnské konzervatoře a bratislavské VŠMU, vešla do světového povědomí mj. díky vítězství v Mezinárodní soutěži W. A. Mozarta v roce 1995; o čtyři roky později následovalo podepsání exkluzivní smlouvy s vydavatelstvím Deutsche Grammophon, u něhož od té doby vydala množství oceněných nahrávek (Gramophone Award, Echo Klassik, Diapason d’Or aj.). Své interpretační umění dělí mezi recitály, koncertní i operní vystoupení (pravidelně hostuje mj. v newyorské Metropolitní opeře); zajímavostí je její účinkování v nonartificiální sféře, jako je swing či flamenco. Úctyhodná je také šíře jejího repertoáru klasické hudby, který sahá od baroka a spolupráce se soubory specializujícími se na starou hudbu, přes klasicko-romantický repertoár, s nímž se proslavila mj. jako propagátorka české hudby, až po hudbu soudobou. Roli Weillovy Anny ztvárňuje Kožená, držitelka Řádu umění a literatury, pod taktovkou svého manžela už poněkolikáté, naposledy v sezoně 2023/24 se Staatskapelle Berlin.

Simon Rattle  dirigent

Simon Rattle

Jednoho z nejprestižnějších dirigentů současnosti, nositele rytířského řádu a držitele Řádu za zásluhy uděleného jak anglickou královnou, tak městem Berlínem, sira Simona Rattla, vídáme v Rudolfinu poslední roky poměrně často. Dlouhodobá spolupráce s Českou filharmonií vedla k tomu, že se se svou manželkou, mezzosopranistkou Magdalenou Koženou, stal rezidenčním umělcem sezony 2022/2023. Během několika koncertů tak s Českou filharmonií provedl řadu symfonických děl, kterým vévodily vokálně-instrumentální skladby pozdního 19. či raného 20. století, tedy repertoár, za který je Rattle oceňován nejvíce. Naposledy v Rudolfinu vystoupil v únoru 2024 s klavíristkou Yujou Wang, s níž ho pojí na Grammy nominovaná nahrávka ze společného asijského turné v roce 2017. Od sezony 2024/2025 se stává hlavním hostujícím dirigentem České filharmonie.

Sir Simon Rattle, rodák z Liverpoolu a absolvent Royal Academy of Music, zastával za svou dlouhotrvající kariéru řadu důležitých pozic. Do světového povědomí se dostal jako šéfdirigent Birmingamského symfonického orchestru, u kterého působil celých osmnáct let (osm let byl jeho hudebním ředitelem); poté následovalo šestnáct slavných let s Berlínskými filharmoniky (2002–2018; umělecký ředitel a šéfdirigent) a šest let u Londýnského symfonického orchestru. Sezonu 2023/2024 zahájil na postu šéfdirigenta Symfonického orchestru Bavorského rozhlasu. Z titulu „principal artist“ také vede Orchestra of the Age of Enlightenment a je zakladatelem Birmingham Contemporary Music Group. Vedle svých stálých dirigentských postů udržuje vztahy s předními světovými orchestry, a tak často koncertuje po Evropě, USA a Asii a bývá k vidění i ve významných operních domech. 

Natočil více než 70 titulů pro vydavatelství EMI (nyní Warner Classics). Za své nahrávky získal řadu prestižních mezinárodních ocenění, jimž vévodí třikrát cena Grammy, a to za Mahlerovu Symfonii č. 10, Brahmsovo Německé requiem a Stravinského Žalmovou symfonii, které natočil s Berlínskými filharmoniky. V roce 2019 pořídil s Londýnským symfonickým orchestrem originální nahrávku Brucknerovy Šesté symfonie, která se stala předmětem vzrušených debat. 

Kromě zmíněných cen přineslo Rattlovo dlouhodobé partnerství s Berlínskými filharmoniky také nový a dlouhodobě úspěšný vzdělávací program „Zukunft@Bphil“. Angažování v hudebním vzdělávání však Rattle neopustil ani po odchodu z tohoto orchestru a spolu s Londýnským symfonickým orchestrem se pak podílel na vzniku LSO East London Academy. Ta od roku 2019 hledá a bezplatně rozvíjí potenciál mladých talentovaných hudebníků bez ohledu na jejich původ a finanční situaci.

Skladby

Antonín Dvořák
Holoubek, symfonická báseň, op. 110

V polovině devadesátých let Antonín Dvořák (1841–1904), v té době už celosvětově uznávaný skladatel takzvané „absolutní“ hudby, překvapil náhlým obratem k programnímu žánru. Ještě větším překvapením byla pro mnohé volba námětů, chmurných balad ze sbírky Kytice Karla Jaromíra Erbena. Dvořák byl Erbenem zaujat mnoho let, už roku 1884 vytvořil kantátu na baladu Svatební košile, nyní však zvolil čtyři další básně pro ryze orchestrální skladby. První tři symfonické básně na Erbena (Vodník, PoledniceZlatý kolovrat) napsal v první polovině roku 1896 a všechny měly oficiální premiéry během října a listopadu téhož roku v Londýně, právě v době, kdy komponoval čtvrtou symfonickou báseň Holoubek, o ženě travičce. Celá skladba vychází z jednoho motivu, jenž se proměňuje podle nálady jednotlivých částí – smutečního pochodu, setkání s mladíkem a svatebního veselí, až k tragickému konci; výčitky svědomí, symbolizované lkavým vrkáním holoubka nad hrobem otráveného manžela, doženou ženu k sebevraždě. Premiéra Holoubka se uskutečnila 20. března 1898 v Brně v provedení České kapely za řízení Leoše Janáčka a 3. prosince 1899 zazněl v provedení Vídeňských filharmoniků za řízení Gustava Mahlera ve Vídni.

Antonín Dvořák
Večerní písně, Písně, op. 2

Roku 1859 vyšla tiskem sbírka Večerní písně Vítězslava Hálka (1835–1874), která obsahovala přes šedesát básní inspirovaných milostným vztahem k básníkově příští manželce. Prostá lyrika, charakterem odpovídající lidové poezii, zcela vyhovovala založení Antonína Dvořáka. Jako datum kompozice jeho Večerních písní se obvykle uvádí rok 1876, některé však mohly vzniknout již dříve. Vyšly postupně u tří různých vydavatelů a nesou proto různá opusová čísla, op. 3 vydalo nakladatelství Hoffmeister v Lipsku (1880), op. 9 téhož roku nakladatelství Schlesinger v Berlíně a op. 31 vyšel roku 1883 v nakladatelství F. A. Urbánka v Praze. Písně „Mně zdálo se“ a „Já jsem ten rytíř“ upravil Dvořák s doprovodem orchestru a poprvé je provedl barytonista Josef Lev 6. prosince 1882 s orchestrem Národního divadla za řízení dirigenta Adolfa Čecha. Orchestrální úpravu ostatních písní vytvořil skladatel Jiří Gemrot (nar. 1957).

V roce 1862 vydal básník Gustav Pfleger Moravský (1833–1875) básnickou sbírku s názvem Cypřiše, která Dvořáka inspirovala k jeho prvnímu písňovému cyklu vůbec. Dvořák měl k těmto písním zvláštní intimní vztah, nikdy se nepokusil o jejich veřejné provedení ani o vydání jako celek (takto vyšly Cypřiše tiskem až roku 2013), ale neustále se k nim vracel. Nálada Pflegerových básní bývá srovnávána s verši Wilhelma Müllera, jehož verše zhudebňoval Franz Schubert, či Heinricha Heineho, jenž inspiroval Roberta Schumanna. Z Dvořákova zhudebnění je patrné, že mu oba skladatelé sloužili jako vzor. Čtyři přepracované písně z původních Cypřišů, z nichž jsou dvě na dnešním programu, vyšly roku 1882 jako Písně, op. 2 v pražském nakladatelství Emanuela Starého.

Hans Krása
Čtyři orchestrální písně, op. 1

Básník Christian Morgenstern (1871–1914) proslul především skurilními verši a nonsensy sbírky Galgenlieder (Šibeniční písně), která vyšla poprvé roku 1905. Hans Krása (1899–1944) nezvolil Morgensternovy verše ke zhudebnění náhodou. V řadě jeho děl se objevuje sklon k grotesce a ironii, i v nejtěžších životních chvílích rasového pronásledování, které násilně ukončilo jeho život. Krásovo zhudebnění bylo poprvé uvedeno 4. května 1921 v rámci filharmonických koncertů Nového německého divadla se zpěvákem Maxem Kleinem za řízení Alexandra Zemlinského. „Prvotina Hanse Krásy je Orchestrální písně na verše Christiana Morgensterna nazvána neprávem, neboť nejsou ničím méně než orchestrálními písněmi v obvyklém smyslu, a pokud se vysílají na plavbu pod falešnou vlajkou, vyvolávají v publiku představy, které skladatel vyvolat nechtěl,“ psal po premiéře kritik Ernst Rychnovsky. „Svou povahou jsou tyto písně orchestrálními groteskami s doprovodem zpěvního hlasu. Zdůrazníme-li slovo ‚groteska‘, pak také vznikne správný odstup mezi dílem a jeho účinkem na publikum, leccos z toho, nad čím se při mylném vnímání potřásalo hlavou, se stane srozumitelnějším a pochopitelnějším.“

Krásovy krátké motivky odpovídají úsečnosti Morgensternových veršů, charakteru parodie dosahuje skladatel kontrasty tónových výšek, glissandy, sordinovanými tóny, zvukomalbou, a také například letmou, avšak zřetelnou narážkou na Debussyho v písni „Koza a slepýš“ nebo na duet „Věrné milování“ z Prodané nevěsty v písni „Ne!“. Skladatel nabídl partituru k vydání vídeňskému nakladatelství Universal Edition – snad na základě posudku Ernsta Rychnovského s titulem Čtyři orchestrální grotesky – avšak k tisku nedošlo. Teprve 16. prosince 1991 znovuobjevené dílo zaznělo v interpretaci RIAS Jugendorchestr, se sólistkou Simonou Alex a dirigentem Israelem Yinonem v Berlíně.

Gideon Klein
Ukolébavka

Roku 1929 napsal básník Emanuel Harusi (vlastním jménem Emmanuel Novogrebelski, 1903–1979) pod dojmem zprávy, že se mu narodil syn, text ukolébavky „Sch’chaw b’ni“. Harusi pocházel z ruského Nikolajeva. Ve městě se silnou židovskou komunitou se uchytily myšlenky Theodora Herzla a mladého básníka ovlivnily. Přesídlil do Palestiny a melodie, kterou znal z dětství jako „nigun Shaloma Charitonova“ (jako její autor se uvádí také Charitonův bratr Ahron) mu poskytla inspiraci. O popularitě písně svědčí také Ukolébavka Gideona Kleina (1919–1945), datovaná 6. únorem 1943 v Terezíně. Harusiho slova podložil Klein vlastní hudbou. Autograf, který je uložen v Židovském muzeu v Praze, tvoří dvě stránky zápisu hlasu a klavírního doprovodu perem, text (v trakskripci do latinky) je vepsán tužkou. Kleinovo zhudebnění polarizuje mezi mollovým a durovým tónorodem, vyjadřuje útěchu, hořkost, smutek, touhu i beznaděj tak výmluvně, že nepotřebuje slova. Instrumentace, v níž zazní Ukolébavka dnes, je dílem Jiřího Gemrota.

Leoš Janáček
Taras Bulba, rapsodie pro orchestr

Rapsodie pro orchestr Taras Bulba Leoše Janáčka (1854–1928) náleží k dílům, jež jsou projevem skladatelova rusofilství. Od dětství se hlásil ke slovanským tradicím a myšlence všeslovanství, která se stala politickým impulsem 19. století a v jeho závěru ji posílilo nebezpečí hrozící z bismarckovského Německa; odvěké spory mezi Slovany samotnými se přehlížely. Janáček byl od roku 1897 předsedou brněnského Ruského kroužku a ruská tématika se v jeho díle objevila vícekrát. Ke kompozici symfonické rapsodie podle povídky Nikolaje Vasiljeviče Gogola Taras Bulba přikročil roku 1915. Toho roku byl Ruský kroužek zakázán, neboť Rusko bylo pro válčící rakousko-uherskou monarchii nepřátelskou mocností. Není tedy náhoda, že právě tehdy Janáček sáhl k hrdinskému ruskému námětu. Do tří částí skladby jsou hudebně vtěleny tři postavy Gogolovy povídky – kozácký ataman Taras a jeho synové Andrij a Ostap. V kontextu vývoje ruské literatury byla Gogolova povídka (poprvé vydaná roku 1835) vykládána jako výraz „národně osvobozeneckých idejí“, „živý obraz minulé slávy a velikosti“. Janáčkova rapsodie se soustřeďuje na tři soukromé osudy, což znamená oproti Gogolovi výkladový posun. Andrij je zabit rukou vlastního otce, protože zradil vlastní národ pro lásku k polské šlechtičně. Ostap umírá umučen před Tarasovýma očima a nakonec je zajat sám Taras a hyne na hranici (v povídce jsou Andrijova i Ostapova smrt pouhými epizodami). V první části vytušíme v rozsáhlé lyrické pasáži s hobojovou melodií Andrijovu lásku a Tarasovu mstu, charakterizovanou nárazy trombónů. Ostapovo utrpení ilustrují v druhé části tremolo smyčců, trubky a klarinet, ve třetí části rozpoznáme rytmus polského lidového tance krakowiaku (symbol vítězných Poláků před hranicí, na níž je Taras upálen). Varhany a žestě jsou apoteózou podivného hrdiny Tarase, jenž se – jako mnoho jiných – stal z bojechtivého nájezdníka národním symbolem. Skladba byla dokončena roku 1918, premiéra se uskutečnila 9. října 1921 v provedení orchestru Národního divadla v Brně za řízení Františka Neumanna. Při pražské premiéře 9. listopadu 1924 řídil Českou filharmonii Václav Talich.