Česká filharmonie • Open Air koncert

Charles Yang (housle, zpěv), Nicolas “Nick” Kendall (housle, zpěv) a Ranaan Meyer (kontrabas, zpěv) společně tvoří uskupení Time For Three s unikátním způsobem sebevyjádření. Nevšední barva nástrojů v kombinaci s hlasovým projevem je jednotícím prvkem skupiny, která popírá konvence a limity a která stojí na průsečíku klasické hudby, tvorby písničkářů a stylu zvaného Americana. Slyšet Time for Three naživo znamená slyšet rozličné epochy, styly a tradice západní hudby naskládané přes sebe a lecjak promíchané – a takto se rodící do čehosi nového.

Time for Three dlouhodobě spolupracují se současnými skladateli, jako například s Chrisem Brubeckem a vítězi Pullitzerovy ceny Williamem Bolcomem a Jennifer Higdon. Jejich poslední objednávka s názvem „Contact“ – od dalšího z vítězů Pullitzerovy ceny Kevina Putse – měla premiéru se Sanfranciským symfonickým orchestrem a Filadelfským orchestrem v červenci 2022. Tento kus byl, společně s „Concerto 4-3“ od Jennifer Higdon, vydán v červnu 2022 u Deutsche Grammophon pod názvem Letters for the Future.

Mezi nejvýznamnější evropské vystoupení poslední doby patří slavné turné „Night of the Proms“, kdy Time for Three sdílelo podium s takovými umělci, jako jsou Chara Khan a Ronan Keating a zahrálo si hned v několika evropských zemích se zastávkami v Antverpách, Rotterdamu, Lucembursku, Frankfurtu, Kolíně nad Rýnem, Mnichově, Hamburku a Brémách. Vystoupili též na London Roots Festival a Schleswig-Holstein Musikfestival. Společně s Tonkünstler Orchestra hráli ve vídeňském Musikvereinu. Českým posluchačům jsou známí především z Open Air koncertu České filharmonie z roku 2019, kdy se s dirigentem Keithem Lockhartem představili na Hradčanském náměstí. Trio spolupracovalo s širokou škálou umělců, jako jsou Ben Folds, Branford Marsalis, Joshua Bell, Aoife O’Donovan, Natasha Bedingfield a Arlo Guthrie.

V následující sezoně vystoupí Time for Three na Schleswig-Holstein Musik Festival, festivalech v Sun Valley, Lake George, Portlandu, Hudebním festivalu Moab aj.

Charismatická a energická vystoupení ansámblu si získala široké uznání též u odborné veřejnosti (NPR, NBC, The Wall Street Journal a Chicago Sun-Times). Přijal pozvání na pódia Carnegie Hall, Kennedyho centra či Royal Albert Hall, jeho nenapodobitelnému stylu však stejně dobře svědčí i intimní klubové prostředí newyorského Joe’s Pub nebo v sanfranciského Yoshi’s.

Time for Three nedávno vystoupili v pořadu Dancing With The Stars na stanici ABC a vyhráli cenu Emmy za „Time for Three in Concert“ zprodukovaný PBS. Přes všechny pestré zkušenosti a vyznamenání však tato nezdolná skupina stále baží po dalších výzvách. V roce 2020 začala spolupracovat s violoncellistou a skladatelem Benem Solleem a společně dali dohromady soundtrack k novému filmu „Land“, který režíroval a ve kterém také hrál Robin Wright. Film měl svou premiéru na Sundance Film Festival 31. ledna 2021. Spolu s vítězkami ceny Grammy, písničkářkou Liz Rose a producentkou Femke Weidemovou dále trio nahrálo kolekci nových písní pro Warner Music.

Během sezony 2022/2023 se Petr Nekoranec představil v říjnu ve Florencii jako Oronte v Händelově Alcině po boku Cecilie Bartoli v titulní roli, v listopadu vystoupil na koncertě s Dianou Damrau v Praze (Iain Bell a bel canto), v březnu 2023 debutoval jako Pylades (Gluck: Ifigénie na Tauridě) v Opéra national de Lorraine v Nancy. Do Národního divadla Brno se vrátil jako Tamino (Kouzelná flétna) a na své domovské scéně v pražském Národním divadle přidal ke stávajícím rolím Almavivy (Lazebník sevillský), Tamina a Ferranda (Così fan tutte) dvě nové role: Romea (Romeo a Julie) a Dona Ottavia (Don Giovanni).

Petrovy operní závazky v sezoně 2021/2022 zahrnuly roli Aspranda (Nicola Antonio Porpora: Carlo Il Calvo) v Markraběcím divadle v Bayreuthu, debuty v pražském Národním divadle v rolích Almavivy (říjen 2021), Tamina (prosinec 2021) a Ferranda (leden 2022), roli Jurodivého (Boris Godunov) ve Státní opeře Stuttgart, Tamina v Národním divadle Brno a Almavivy v Théâtre du Capitole v Toulouse. 31. července 2021 uvedl na Bachově festivalu v polském městě Świdnica spolu s pianistou Williamem Kelleym ve světové premiéře monodrama Comfort Starving britského skladatele Iaina Bella, s nímž úzce spolupracuje.

V letech 2018–2020 byl sólistou Státní opery Stuttgart, kde se představil mj. jako Almaviva (Lazebník sevillský), Ramiro (Popelka) a Ernesto (Don Pasquale). V letech 2016–2018 byl frekventantem Lindemannova programu v newyorské Metropolitní opeře, a to jako první Čech, který byl do tohoto prestižního dvouletého projektu přijat. V letech 2014–2016 byl členem Bavorské státní opery v Mnichově a jejího operního studia, kde vytvořil řadu rolí včetně titulních rolí v operách Hrabě Ory a Albert Herring. Za roli Alberta Herringa mu byla v roce 2016 udělena Bavorská umělecká cena. V lednu 2018 převzal cenu Classic Prague Awards v kategorii Talent roku 2017. Na podzim 2019 vyšlo jeho profilové album French Arias (Supraphon; Česká filharmonie, dirigent Christopher Franklin). Od sezony 2021/2022 je sólistou Opery Národního divadla v Praze.

Petr Nekoranec je laureátem řady soutěží. V říjnu 2021 získal 2. cenu ve Světové pěvecké soutěži Vincerò v Neapoli, v lednu 2017 se stal absolutním vítězem Mezinárodní soutěže Francesca Viñase, konané v Gran Teatre del Liceu v Barceloně, kde obdržel rovněž Cenu Plácida Dominga. V srpnu 2015 se probojoval do semifinále Mezinárodní pěvecké soutěže královny Sonji v Oslu. V červenci 2014 se stal ve Vídni vítězem Mezinárodní pěvecké soutěže nesoucí jméno bulharsko-rakouské sopranistky Ljuby Welitsch a v září 2014 obsadil 2. místo v Concours International de Chant ve francouzském Toulouse. Z domácích soutěží uveďme Mezinárodní pěveckou soutěž Antonína Dvořáka v Karlových Varech.

Petr Nekoranec studoval zpěv na Konzervatoři Pardubice u Jarmily Chaloupkové a spolupracuje také s italským operním tenoristou a pedagogem Antoniem Carangelem. V roce 2022 obdržel Cenu Jiřího Bělohlávka, která mu umožňuje vystoupit na letošním Open Air koncertu České filharmonie.

Amerického dirigenta Keitha Lockharta si příznivci České filharmonie nejspíše vybaví v souvislosti s již tradičními červnovými open-air koncerty na Hradčanském náměstí – na konci minulé sezony Lockhart už podruhé při této příležitosti stanul před prvním českým orchestrem s taktovkou v ruce. Šéfa orchestru Boston Pops a uměleckého ředitele Brevard Music Center v Severní Karolíně však český divák může mít spjatého i s ještě populárněji laděnou čtveřicí koncertů po České republice, kdy v roce 2016 Česká filharmonie spolu s ním uvedla pořad Best of Broadway, vůbec první sestavený z muzikálových melodií, který kdy orchestr sídlící v pražském Rudolfinu zahrál.

Keith Lockhart se narodil v Poughkeepsie ve státu New York a své hudební vzdělání zahájil v sedmi letech hrou na klavír. Absolvoval Furman University ve dvojoboru němčiny a hry na klavír a dále také Carnegie Mellon University studiem nakonec převládnuvšího dirigování. Dirigentem zmíněného tělesa Boston Pops je již bezmála třicet let, od roku 1995. Absolvoval s ním téměř dva tisíce představení, pětačtyřicet amerických turné do sto padesátky měst a čtyři turné mimo Spojené státy. Plnost otisku do amerického kulturního života navíc dokladuje na osmdesát televizních pořadů, ve kterých se objevil, a také účinkování na nejvýznamnějších sportovních událostech, jako jsou finále nejvyšší tamní ligy amerického fotbalu s názvem Super Bowl nebo závěrečné kolo basketbalové NBA. Na Den nezávislosti 4. července pak orchestr každoročně přiláká více než půl milionu diváků (s tím, že další miliony sledují živý přenos) na akci Boston Pops Fireworks Spectacular. Ne všechen americký hudební odkaz dirigenta je však spjatý s orchestrem Boston Pops. Jedenáct let zastával vedoucí funkci hudebního ředitele také v Utažském symfonickém orchestru, přičemž veřejnosti dozajista nejnápadnějším počinem této doby je účast na zahájení zimních olympijských her v Salt Lake City, které se konaly v roce 2002.

Byť je Lockhartovo působení situováno převážně do Severní Ameriky – dá se říci, že řídil téměř všechny tamní významné orchestry –, jeho evropské působení v žádném případě není zanedbatelné. Stanul v čele orchestrů, jako jsou Královský orchestr Concertgebouw, Londýnský symfonický orchestr či Vídeňský rozhlasový orchestr a v letech 2010–2018 zastával pozici hlavního dirigenta BBC Concert Orchestra. S tímto orchestrem se podílel na každoročním vystoupení na festivalu The Proms a také oslavách šedesáti let od vzniku orchestru. Stejného roku 2012 těleso také vedl při slavnostním galakoncertu nedávno zesnulé britské královny Alžběty II.

Čeští skladatelé zkomponovali opravdu nádherné opery – Dvořákova Rusalka, Smetanova Prodaná nevěsta, Janáčkova Liška Bystrouška a Její pastorkyňa se staly součástí mezinárodního repertoáru, stále větší pozornost začínají vzbuzovat opery Bohuslava Martinů a obrození zažívají i díla klasicistního skladatele Josefa Myslivečka. Opery, které bývají s Prahou nejvíce spojovány, jsou však překvapivě od rakouského autora a mají text v italštině. Díky Figarově svatbě, jež slavila v Praze na rozdíl od Vídně velký úspěch, se Mozart dostal do povědomí pražské kulturní obce, na jejíž objednávku poté vznikl Don Giovanni, jedna z nejvýznamnějších oper všech dob, která měla premiéru přímo zde v Praze ve Stavovském divadle, v němž se hraje dodnes.

Figarova svatba, jedno z nejdokonalejších Mozartových děl, je možná největší komickou operou, která kdy byla napsána. Jemně vyvažuje obvyklé prostředky komické opery, jako jsou záměny identit a intriky, s vážnými tématy manželské nevěry, otcovské a mateřské lásky a odpuštění. Opera je oblíbena pro dokonalé ztvárnění směšných a přitom naprosto uvěřitelných postav a samozřejmě také pro svou nádhernou hudbu. Předehra s kvapnými figuracemi smyčců, osobitými melodiemi dřev, lítými trubkami a tympány a s vypointovanou codou na způsob Rossiniho, je zcela samostatným hudebním dílem, které na koncertním pódiu funguje stejně dobře jako v opeře.

Přejděme nyní mnohem temnějšímu příběhu, k prvnímu dějství opery Don Giovanni. Don Giovanni se v noci vkrade do domu donny Anny, aby ji svedl. Ta ho nepoznává a spouští poplach a zadrží Giovanniho útěk, dokud na scénu nepřijde její otec, komtur. Muži bojují, don Giovanni komtura zabije a uprchne. Později na jiném místě zaslechne donna Anna hlas dona Giovanniho a rozpozná, že patří vrahovi jejího otce. Přiměje svého snoubence, dona Ottavia, aby přísahal pomstu muži, který se pokusil o její čest. Po pražské inscenaci opery v roce 1787 připsal Mozart na jaře 1788 pro vídeňská představení několik nových čísel. Jedním z nich byla Ottaviova árie „Dalla sua pace“, kterou zpívá sám na jevišti poté, co donna Anna identifikovala zlosyna. Slova árie jsou výstižná: „Můj klid závisí na jejím. Cokoli se jí líbí, mi dává život, co se jí nelíbí, mi přináší smrt. Když si povzdechne, povzdechnu si i já. Její hněv je můj, její truchlení je moje a já nemohu být šťasten, když ona není.“ Tuto úžasnou tenorovou árii dnešní inscenátoři do opery téměř vždy zařadí. Začíná lyrickou melodií vznášející se nad prostým, jiskřivým doprovodem. Po rozjitřenější střední části se vrací lyrická hudba s většími skoky ve vokální lince. Árie není prvoplánově virtuózní, ale vyžaduje dokonalou techniku a krásu tónu.

La clemenza di Tito, poslední Mozartova opera, měla premiéru také v pražském Stavovském divadle na oslavu korunovace císaře Leopolda II. na českého krále, jen několik měsíců před skladatelovou smrtí. Dílo bylo ve své době velmi populární, ale v polovině 19. století byl celý žánr opera seria (vážná opera) odmítnut jako staromódní. Dnes vyvolává krásná hudba La clemenza di Tito velký zájem a opera se pomalu vrací na divadelní scény, ovšem stále mnohem méně často než Mozartovy velké italské komické opery a německé singspiely. Zápletka je složitá, ale premisy jsou jednoduché. Císař Titus Vespasianus si má vybrat císařovnu, žárlivost a intriky však vyústí do pokusu o atentát. Titus přežije, a než by nechal popravit spiklence (včetně ženy, kterou si vybral za císařovnu), rozhodne se jim udělit milost.

Titovu árii „Se allʼimpero amici dei“ tvoří technicky brilantní krajní části (Allegro, 4/4) rámující lyrickou střední část (Andantino, 3/4). Tenorista v roli Tita má příležitost blýsknout se nejen svou virtuozitu, ale i širokou škálu emocí. Shlížeje popravu přítele, který se proti němu spikl, zpívá: „Musím-li mít pro vládnutí těžké srdce, přátelští bohové, buď mi vezměte říši, nebo změňte mé srdce. Pokud láska nezajišťuje loajalitu mé říše, nezajímá mě věrnost zrozená ze strachu.“ Machiavelli by Titovi poradil něco jiného, ale tato opera byla napsána pro příležitost, kdy si císař přál podpořit projevy dobré vůle.

S další skladbou se posouváme do období, kdy projevy dobré vůle již nebyly pro vládce střední Evropy prioritou. Maďarský skladatel Béla Bartók napsal své Rumunské lidové tance pro sólový klavír v roce 1915. Tehdy velká část dnešního Rumunska (včetně Bartókova rodiště) patřila k Rakousko-Uhersku. Bartók cestoval po venkovských oblastech slovenských, maďarských a rumunských provincií, aby sbíral lidovou hudbu. První světová válka ukončila jeho výpravy, a tak svou energii obrátil k tvorbě nových děl, která odrážejí vliv jeho folklorních objevů. Bartók napsal několik úprav rumunských lidových tanců. Orchestrální verzi zařazenou na dnešním programu s oblibou hrávají mládežnické orchestry a amatérské skupiny. Přestože jsou rumunské lidové tance technicky jednoduché, překypují vzrušením a vášní a jsou pro svého autora charakteristické stejně jako modernistická díla, která psal přibližně ve stejné době. 

Mario Lanza, americký tenorista s italskými kořeny, se narodil v roce 1921 ve Filadelfii. Zemřel předčasně v roce 1959, ale přesto si jako zpěvák populární i klasické hudby vydobyl velikou slávu a uznání. Na počátku své kariéry vystupoval v operách na divadelním jevišti, ale až Hollywood z něj udělal hvězdu. Píseň Be My Love s textem Sammyho Cahna a hudbou Nicholase Brodszkého zpíval v roce 1950 ve filmovém muzikálu The Toast of New Orleans. Píseň byla nominována na Oscara a Lanzovy nahrávky u RCA Records se prodalo přes dva miliony desek. Be My Love se stala ústřední melodií rozhlasového pořadu The Mario Lanza Show.

Americký skladatel a dirigent Alan Silvestri (*1950) napsal hudbu k Zemeckisově filmu Kontakt z roku 1997, sci-fi příběhu podle románu amerického vědce a televizní celebrity Carla Sagana. Hudba byla nominována na několik cen a vyhrála ASCAP Film and Television Music Award a dnes uslyšíme suitu, která z ní vznikla. Hudba odráží tajemnost Saganova příběhu, který se točí kolem vztahu mezi otcem a dcerou. Silvestri kromě standardního symfonického orchestru použil různé elektronické nástroje. „Elektronika byla použita jako další část orchestru k vytvoření určitých neobvyklých zvuků, textur a nálad, ale nikdy nebyla hlavním výrazovým prostředkem žádné scény. U filmu, jako je tento, je pro dosažení patřičného emocionálního výrazu hudby tradiční orchestr nenahraditelný,“ prozradil skladatel. Keith Lockhart požádal Silvestriho o vytvoření koncertní suity Contact speciálně pro tento koncert České filharmonie, kde zazní ve světové premiéře spolu s novým dílem skladatele Kevina Putze, které bylo také inspirováno Zemeckisovým filmem.

Kevin Puts (*1972), rovněž z USA, napsal svůj trojkoncert Contact pro smyčcové trio Time for Three (TF3), které ho premiérovalo v roce 2022 s Florida Orchestra a dirigentem Danielem Blackem. „Snažili jsme se vyprávět příběh a myšlenka kontaktu se stala součástí tohoto díla,“ říká skladatel. „Mohlo by být o pokusu o navázání kontaktu s mimozemskými civilizacemi, které jsou miliony světelných let daleko od Země, nebo by to mohlo být o překonání kulturních rozdílů, případně o mezilidských kontaktech, které byly pandemií tak narušeny. Nemyslím si, že lidé, kteří poslouchají hudbu, potřebují nutně příběh, ale nechtěli jsme tomu říkat prostě Triple Concerto (Trojkoncert), což byl můj původní název.“