Zdeněk Lukáš patří mezi nejvýznamnější české hudební tvůrce druhé poloviny 20. století. Soupis jeho děl obsahuje 354 položek a zahrnuje pestrou paletu hudebních druhů. Byl nejenom skladatelem, ale také pedagogem a sbormistrem. Původně vystudoval učitelský ústav a zpočátku se věnoval profesi pedagoga na základní škole. Poté působil v Československém rozhlase v Plzni a tamtéž v roce 1954 založil pěvecký sbor Česká píseň, který je činný dodnes. Během dvaceti let vedení sboru získal Lukáš pevný vztah k vokální tvorbě. V rozhlase potkal svůj velký skladatelský vzor, Miloslava Kabeláče, jehož dlouholeté konzultační podněty považoval za zásadní ve svém – jinak autodidaktickém – kompozičním rozvoji. Zdeněk Lukáš nakonec zakotvil v Praze, kde počátkem 70. let vyučoval harmonii a kontrapunkt na konzervatoři, od roku 1975 vedl jako sbormistr Ženský sbor Československého státního souboru písní a tanců. Od roku 1979 působil až do konce svého života jako tvůrce ve svobodném povolání a věnoval se pouze kompozici. V roce 1996 založil spolu se Sylvií Bodorovou, Lubošem Fišerem a Otmarem Máchou tvůrčí skupinu Quattro, která organizovala koncerty i nahrávky. Z díla Zdeňka Lukáše mají největší význam sborové a vokálně instrumentální kompozice, které jsou také nejčastěji provozované. Dále napsal sedm symfonií, opery Falkenštejn a Veta za vetu a řadu koncertantních a komorních skladeb. Lukášovou tvorbou prostupuje inspirace folklorem, prošel si obdobím experimentů s novodobými kompozičními technikami a dospěl k syntéze, pro niž jsou typické především modální základ a metrorytmická proměnlivost.
Jednou z nejznámějších vokálních skladeb Zdeňka Lukáše je Missa brevis, op. 176. Napsal ji na podzim roku 1982 pro tříhlasý ženský sbor a barytonové sólo – tak přesně znělo zadání od sbormistryně Elfi Zechner z Heileru v tehdejší Německé spolkové republice. Dílo bylo určeno pro její chrámový sbor a zdatně zpívajícího varhaníka. Lukáš do skladby zašifroval řadu zpestřujících metrorytmických zajímavostí, některé části mají netradičně zvolená tempa, z nichž nejvolnější je závěr celé skladby, Agnus Dei. Kromě originálu existuje Missa brevis též v úpravě pro smíšený sbor a cappella, kterou se souhlasem autora realizoval sbormistr Miroslav Košler.