Czech Philharmonic • Velvet Revolution Concert

Lucy Crowe has established herself as one of the leading lyric sopranos of her generation. She has sung with opera companies throughout the UK and Europe, including the Royal Opera, Covent Garden, the Glyndebourne Festival, English National Opera, the Deutsche Oper Berlin and the Bavarian State Opera. She made her US operatic debut as Iole (Handel’s Hercules) for Chicago Lyric Opera, reprising the role for the Canadian Opera Company, and she made her debut with the Metropolitan Opera, New York as Servilia (La clemenza di Tito), returning last season for Adele (Die Fledermaus).

On the concert platform she is much in demand with the world’s major orchestras and conductors and she has appeared at the Aldeburgh, Edinburgh, Salzburg and Tanglewood Festivals and at the Mostly Mozart Festival in New York.

Lucy’s 2016/2017 operatic plans include the title role in Rodelinda at the Teatro Real Madrid and Ismene (Mitridate) at the Royal Opera House. In concert she will appear with the Philadelphia Orchestra, on tour with the London Symphony Orchestra, the Boston Symphony Orchestra, and the Accademia Santa Cecilia Orchestra.

The Prague Philharmonic Choir (PPC), founded in 1935 by the choirmaster Jan Kühn, is the oldest professional mixed choir in the Czech Republic. Their current choirmaster and artistic director is Lukáš Vasilek, and the second choirmaster is Lukáš Kozubík.

The choir has earned the highest acclaim in the oratorio and cantata repertoire, performing with the world’s most famous orchestras. In this country, they collaborate regularly with the Czech Philharmonic and the Prague Philharmonia. They also perform opera as the choir-in-residence of the opera festival in Bregenz, Austria.

Programmes focusing mainly on difficult, lesser-known works of the choral repertoire. For voice students, they are organising the Academy of Choral Singing, and for young children there is a cycle of educational concerts.

The choir has been honoured with the 2018 Classic Prague Award and the 2022 Antonín Dvořák Prize.

Lukáš Vasilek studied conducting and musicology. Since 2007, he has been the chief choirmaster of the Prague Philharmonic Choir (PPC). Most of his artistic work with the choir consists of rehearsing and performing the a cappella repertoire and preparing the choir to perform in large-scale cantatas, oratorios, and operatic projects, during which he collaborates with world-famous conductors and orchestras (such as the Berlin Philharmonic, the Czech Philharmonic, the Israel Philharmonic, and the Saint Petersburg Philharmonic).

Besides leading the PPC, he also engages in other artistic activities, especially in collaboration with the vocal ensemble Martinů Voices, which he founded in 2010. As a conductor or choirmaster, his name appears on a large number of recordings that the PPC have made for important international labels (Decca Classics, Supraphon); in recent years, he has been devoting himself systematically to the recording of Bohuslav Martinů’s choral music. His recordings have received extraordinary acclaim abroad and have earned honours including awards from the prestigious journals Gramophone, BBC Music Magazine, and Diapason.

Koncem června 1894 psal Gustav Mahler z pobytu u Attersee v Horním Rakousku svému příteli, filozofu a archeologovi Fritzi Löhrovi do Vídně: „Hlásím tímto šťastné zrození zdravé, silné, poslední věty druhé symfonie. Otec i dítě se cítí v rámci okolností dobře, dítě ještě není zcela mimo nebezpečí.“ Symfonii č. 2 začal psát roku 1888, bezprostředně po dokončení První symfonie (kterou ovšem ještě několikrát přepracovával; konečná verze měla premiéru roku 1896). Stal se právě kapelníkem německé opery v Budapešti a problémy s vedením divadla i pochybnosti, které Mahlerův tvůrčí proces stále provázely, vedly k odkladu. K rozpracované symfonii se vrátil o tři roky později, když nastoupil do Městského divadla v Hamburku. V té době měl rozvrženou první větu a nazval ji Totenfeier (Smuteční slavnost). Na klavíru ji přehrál pianistovi a dirigentovi Hansi von Bülow, který obdivoval Mahlerovo dirigentské umění a jeho nástup v Hamburku s nadšením přivítal. Pro Mahlera jako skladatele však Bülow projevil jen málo pochopení, a tak jeho pochybnosti ještě prohloubil. Fritzi Löhrovi se tehdy Mahler svěřil, že Bülowa „zachvátil nervózní úděs a prohlásil, že Tristan je proti mé skladbě haydnovská symfonie. [...] Už tomu pomalu začínám věřit: Buď jsou moje věci zmatené nesmysly – nebo – doplň si sám! Mě to unavuje...“ Symfonii tedy opět odložil, ne snad jen z důvodu Bülovowa odsudku; opět musel většinu času a energie věnovat práci v opeře a koncertnímu dirigování. Po další přestávce zkomponoval v létě 1893 písně Kázání svatého Antonína rybám (Des Antonius von Padua Fischpredigt) a Prasvětlo (Urlicht) ze sbírky Chlapcův kouzelný roh a obě našly v symfonii uplatnění. 12. února 1894 zemřel Hans von Bülow v Káhiře, kam se odjel léčit. A byl to Bülow, kdo nyní – posmrtně – Mahlerovi pomohl najít klíč k poslední větě symfonie. Mahler byl přítomen smuteční slavnosti za Bülowa v hamburském chrámu sv. Michala a zaznamenal své pocity: „Atmosféra, ve které jsem tam seděl a mé myšlenky na zesnulého zcela odpovídaly duchu díla, které jsem tehdy v sobě nosil. Vtom začal sbor zpívat s doprovodem varhan Klopstockovo Vzkříšení! Zasáhlo mě to jako blesk a v mé duši bylo náhle jasno! Na takový blesk tvůrce čeká, to je pro něj ‚svaté zvěstování‘!“ Po zdráhání se odvážil použít v závěrečné větě sbor; dosud váhal z obavy, aby nebyl považován za Beethovenova napodobitele.        

První věta symfonie (název Totenfeier už se v tištěném vydání díla neobjevil), je smuteční pochod ve formě sonátové věty. Otevírá ho tremolo hlubokých smyčců, k němuž se přidávají dechové nástroje a pozvolna vyrůstá heroické hlavní téma. Další téma, slavnostního charakteru, se také objevuje ve fuze finální věty a rámuje tak celou skladbu. Druhá věta má charakter pomalého ländleru, je transformací rondové formy a má být vzpomínkou na „blažený okamžik života drahého zesnulého“. Ve třetí větě použil Mahler hudební materiál Kázání sv. Antonína rybám, a píseň Prasvětlo zařadil jako altové sólo do čtvrté věty navazující na třetí bez přerušení. Podle skladatelových slov měla vyjadřovat „zápas duše a tázání po Bohu a po božské existenci, která následuje po životě na zemi“. Také pátá věta je připojena attacca. Verše Friedricha Gottlieba Klopstocka (1724–1803), které v ní použil, Mahler upravil a větu charakterizoval takto: „Přišel konec všeho živého, ohlašuje se Poslední soud...“. Nad obrazem apokalypsy však převáží obraz boží lásky, která „nás prozařuje blaženým věděním a bytím“. Ve finále Druhé symfonie Mahler uplatnil představu prostorového zvuku, když připojil hlasy lesních rohů, trubek a tympánů v zákulisí. Pro závěrečný instrumentační efekt symfonie hledal zvony, o jejichž zvuku měl konkrétní představu. Nalezl je u jakéhosi zvonaře ve vesnici blízko Hamburku. 

Druhá symfonie byla poprvé provedena pod Mahlerovou taktovkou 4. března 1895 v Berlíně, ovšem bez vokálních vět. Kritika takové fragmentární provedení označila za nevhodné, neboť publikum má právo poznat dílo celé. Tento názor dokumentuje proměnu, jakou prošlo vnímání symfonického díla od Beethovenových dob coby souvislého strukturálního celku. Pochopení Mahlerovy hudby to však neusnadnilo: „Pan Mahler se představil jako skladatel a dirigent. Ačkoli ani jako dirigent nepůsobí právě příjemně pro oko, přece daleko lépe diriguje než komponuje.“ Recenzenti v díle postrádali formu, vytkli Mahlerovi zálibu v disonancích, které tahají za uši a v krkolomných modulacích, dokonce se ozvalo doporučení, aby symfonie raději nepsal. Premiéra kompletního díla se konala 13. prosince téhož roku také v Berlíně, opět za řízení skladatele. Sopránové sólo zpívala sólistka hamburské opery Josephine von Artner, která pocházela z Prahy a Mahler se s ní seznámil již během svého působení v Lipsku. Altový part interpretovala tehdy jednadvacetiletá Hedwig Felden, rovněž rodačka z Čech (narodila se v Teplicích), která rok předtím v Hamburku pod Mahlerovou taktovkou debutovala. I tentokrát někteří recenzenti psali, že autorovi schází první a základní podmínka symfonika, jakou je ovládnutí formy. Vokální složku však přijali s porozuměním a závěrečný sbor označili za „nejlepší část celku“, jež „po symfonii trvající půldruhé hodiny představuje rozhodně působivý, smířlivý závěr“. Dirigent Bruno Walter později prohlásil, že „tímto dnem začal Mahlerův vzestup.“ Pražskou premiéru Mahlerovy Druhé symfonie provedl 18. prosince 1903 Oskar Nedbal s Českou filharmonií posílenou o hráče orchestru Nového německého divadla za spoluúčinkování pražského sboru Hlahol a Vinohradského Hlaholu, sólistkami byly (později spíše jako operetní herečka působící) Božena Durasová (1886–1961) a Gabriela Horváthová (1877–1967). To už kritika psala o díle „hlubokého duchovního ponoru, odvaha koncepce, velikost myšlenek a často ohromující moc výrazu posluchačem otřásají a zároveň povznášejí. Existuje jen málo hudebních básní, v nichž je množství instrumentálních a vokálních prostředků vypočítáno tak málo na efekt, zde je vše umělecky zdůvodněno a organicky nezbytné“.