Czech Philharmonic • Cristian Măcelaru

Winner of the 2014 Solti Conducting Award, Cristian Măcelaru has established himself as one of the fast-rising stars of the conducting world. Cristian came to public attention in February 2012 when he conducted the Chicago Symphony Orchestra as a replacement for Pierre Boulez in performances met with critical acclaim. Since his Chicago debut, he has conducted that orchestra on subscription in three consecutive seasons. 

Conductor-in-Residence of the Philadelphia Orchestra, Cristian made an unexpected subscription debut with the Philadelphia Orchestra in April 2013. Since then, he has conducted Philadelphia on four subscription programs and will lead a subscription program in 2015/16.

The 2015/16 season sees Măcelaru make his Lincoln Center debut at the Mostly Mozart Festival in August and his New York Philharmonic debut on an all-Rachmaninoff subscription program in November. He returns on subscription to the Chicago Symphony, Philadelphia Orchestra, Los Angeles Philharmonic and the National Symphony Orchestra in D.C. Internationally, he makes debuts with the Deutsches Symphonie-Orchester Berlin, Frankfurt Radio Symphony Orchestra, Rotterdam Philharmonic, City of Birmingham Symphony Orchestra, Royal Scottish National Orchestra, RTE National Symphony Orchestra of Dublin and Tokyo Metropolitain Symphony Orchestra, Atlanta Symphony, Cincinnati Symphony, Minnesota Orchestra, National Arts Centre Orchestra, New World Symphony and San Diego Symphony.

Guest-conducting highlights of the 2014/15 season included an 11-concert project with the Danish National Symphony Orchestra and Anne-Sophie Mutter. Replacing the orchestra’s late Chief Conductor Rafael Frühbeck de Burgos, Cristian led the orchestra in Denmark before embarking on tour to Germany and the US.

Also a keen opera conductor, in June 2015 Cristian made his Cincinatti Opera debut in highly acclaimed performances of Il Trovatore. In 2010, he made his operatic debut with the Houston Grand Opera in Madama Butterfly and led the US premiere of Colin Matthews’s Turning Point with the Tanglewood Music Center Orchestra as part of the Tanglewood Contemporary Music Festival.

In addition to being appointed the 2014 Solti Fellow, Cristian previously received the Sir Georg Solti Emerging Conductor Award in 2012. His main studies were with Larry Rachleff at Rice University, where he received master’s degrees in conducting and violin performance. He completed undergraduate studies in violin performance at the University of Miami.

An accomplished violinist from an early age, Cristian was the youngest concertmaster in the history of the Miami Symphony Orchestra and made his Carnegie Hall debut with that orchestra at the age of nineteen. He also played in the first violin section of the Houston Symphony for two seasons.

Cristian formerly held the position of Resident Conductor at Rice University’s Shepherd School of Music, where he was Music Director of the Campanile Orchestra, Assistant Conductor to Larry Rachleff and Conductor for the Opera Department. A proponent of music education, he has served as a conductor with the Houston Youth Symphony. As Founder and Artistic Director of the Crisalis Music Project, Cristian spearheaded a program in which young musicians perform in a variety of settings side-by-side with established artists.

Cristian Măcelaru lives in Philadelphia with his wife Cheryl and children Beniamin and Maria.

Všech šest symfonií, které tvoří významnou součást rozsáhlého odkazu Bohuslava Martinů, skladatel zkomponoval v Americe, kam se musel v roce 1941 uchýlit před hrůzami druhé světové války. Ve Francii, kde do té doby žil (místo původně plánovaného pouze tříměsíčního studijního pobytu u Alberta Roussela) již osmnáct let, však do sebe vstřebal mnoho významných inspiračních zdrojů, které pak velice výrazně ovlivnily jeho další kompoziční vývoj. Nejvíce ale skladatelovo hudební myšlení a vyjadřování přece jenom zformovala jeho rodná země, kterou bohužel už nikdy neuvidí.

Své symfonie, v nichž nejen zúročuje bohaté skladatelské zkušenosti a po svém se vyrovnává s velkou tradicí symfonie 19. a první poloviny 20. století, tvoří spontánně nebo na objednávky tamních dirigentů a orchestrů. A i když mezi dokončením první a poslední z nich uběhlo plných jedenáct let, celý jejich komplet díky zmíněné pestré směsici nejrůznějších vjemů, okolností, ale samozřejmě i nesporného skladatelova talentu vykrystalizoval do natolik specifického, byť logicky uceleného Martinů pojetí této oblíbené kompoziční formy, že poličský rodák začíná být postupně zařazován mezi přední symfoniky – a to nejen např. významným dirigentem Ernestem Ansermetem, ale rovněž představiteli světové skladatelské elity či nejuznávanějšími kritiky včetně Virgila Thomsona, který již roku 1950 neváhá v New York Herald Tribune Times dokonce napsat, že „Martinů je pravý symfonik současnosti.“ A protože nejoblíbenější se mu tehdy stala barokní technika concerta grossa, v určité míře využívaná právě i v symfoniích, těžko bychom v nich uspěli např. s vyhledáváním hlavních a vedlejších témat (skladatel jde totiž vzhledem k tomu spíše cestou jejich rozvíjení z malých motivických jader) či některých dalších pro formu symfonie typických kompozičních postupů. Nikdy, ani v šesté, tedy poslední symfonii, která je spíše volnou fantazií, však neopouští určitý formální rámec a svět tonality, který je typický pro celý jeho tvůrčí odkaz.

Za jakýsi první Martinů pokus o vytvoření symfonie můžeme považovat Symfonickou větu H.45 a skladbu s názvem La Rhapsodie H.171, kterou chtěl skladatel původně použít jako úvodní větu symfonického celku. Pozdější Sinfonia Concertante H.219 a Sinfonietta giocosa H.282, mají totiž vzhledem k příliš těsné návaznosti na zmíněné barokní techniky již k velké formě symfonie 19. století už přece jen dost daleko.

Sám Martinů byl ale kupodivu pyšný až na svou třetí symfonii z roku 1944, plnou beznaděje, pramenící z válečných hrůz sužujících Evropu a stále sílícího stesku po domově, o níž také prohlásil, že teprve ta je jeho první skutečnou symfonií. Ovšem i čtyřvětá, spíše lyrická Symfonie č. 1 H.289, nabízí doslova esenci krásné hudby. Zmíněný Virgil Thomson dokonce svoji kritiku na její newyorské provedení zahájil slovy: „Smetanův dědic. Jaká radost!... Symfonie Bohuslava Martinů je krása sama. Je půvabná jako celek a s ničím ji nelze srovnat.... chápu ji jako meditaci nad skladatelovou rodnou vlastí.“ Skladatel symfonii psal na objednávku Sergeje Kusevického, šéfdirigenta Bostonského symfonického orchestru, který ji chtěl věnovat památce své ženy Natalie, a přesto, že byl Martinů z tohoto úkolu dost nervózní a dlouho o jeho koncepci uvažoval, zkomponoval skladbu plnou nevšedních osvěžujících nápadů.

K tomu, jak byl pro něho začátek kompozice obtížný, poznamenává: „Práci jsem odkládal od měsíce k měsíci, až v květnu 1942 jsem položil na papír první akordy. Jako zvláštní podrobnost uvádím, že tyto dva akordy mne pronásledovaly jako téma už od ledna (a jsou hlavním motivickým prvkem všech tří vět Dvojkoncertu) a že jsem je zcela logicky zamítal. Nelze přece položiti nebo utvořiti téma z dvou akordů (h moll, H dur). A přece jsem se nemohl dostati přes ně, až v květnu jsem náhle našel formu i orchestraci, kterou nyní mají, a celá první věta mi najednou vyrostla, jako by byla schována za tímto úvodem.“

První věta Moderato tohoto díla se i přes některé neobarokní prvky přiklání spíše k neoklasické formové koncepci utvářené však skladatelovým individuálním slohem s charakteristickým příklonem k modálnímu výkladu tonality, plagálním závěrům, šestiosminovému synkopickému rytmizování témat, typické barevnosti instrumentace, často spjaté se zvukem klavíru, či organickému rozvíjení formy oproti zavedeným schématům apod. Její rozsáhlé gradační plochy ale stále tvoří větší počet spíše krátkých motivů a frází, díky čemuž jejich spojení do ucelených hudebních oblouků charakterizuje výrazný, stále se proměňující vnitřní pohyb. Určitou změnu v pojetí cyklické orchestrální skladby vykazuje i věta druhá Scherzo allegro – Trio: Poco moderato v žádné z předcházejících neobarokních kompozic bychom totiž takovéto třídílné, osobitě pojaté scherzo, svým motivickým materiálem, harmonickým vývojem i orchestrálním zvukem připomínající leckdy symfonická scherza Dvořákova, nenašli. Volná věta Largo svým smutečním laděním nejvíce odpovídá dedikaci symfonie. Téma se v ní odvíjí v další nové variantě, jež od unisonového nástupu dospívá k polyfonnímu vyvrcholení nebývalé působivosti. Je to jedna z nejkrásnějších vět, které kdy byly ve 20. století napsány. Osobitost, pro kterou je typický odklon od předchozích allegrových vět koncertantního typu, provází nakonec i větu finální Allegro non troppo vybudovanou na rondovém principu. Přináší radostnou, po melodické i harmonické stránce výrazně českou hudbu, jejíž živelná vitalita ústí v závěru až do jásavě opojných poloh. Symfonie v Praze poprvé zazněla v rámci Pražského jara v květnu 1946 v podání České filharmonie a Charlese Muncha.