Velikán své doby, který se už za svého života dočkal slávy a poct. Čestný doktor Univerzity Karlovy, prezident Akademie věd a především první skladatel s titulem národního umělce, který pokračoval v odkazu Bedřicha Smetany a zapsal se do historie jako skutečně všestranný umělec.
“Cítil jsem vždy nejzřetelněji, že vpravdě žiji jen tehdy, pracuji-li jako skladatel. Tvůrčí práce dávala mi požitky nejslastnější.”
– Bohuslav Foerster
Rodným jménem Josef Kašpar František Förster se narodil 30. prosince 1859 v Praze. Zájem o hudbu i talent sahají v jeho rodině hluboko do historie.
Už skladatelův prapradědeček byl učitelem hudby. Foersterův otec Josef Förster pak absolvoval varhanickou školu, stal se ředitelem chrámové hudby postupně v několika pražských kostelích a nakonec dokonce varhaníkem v samotném chrámu sv. Víta v Praze. Bohuslav popsal otcovu cestu k hudební kariéře následovně:
u něhož jej pečlivý, ale nezámožný otec ubytoval, sedával s knihou v ruce, a jeho sny nesly se za cílem tak vysokým, tak vzdáleným a nedostupným, že si jej přiznával pouze sám sobě ve chvílích nejsmělejšího rozpětí sil: neztratiti se v tom moři jako vlna, jež přeletí lehce po hladině, nýbrž vyniknouti jako taková, která, vystoupivši a vznesši se, zčeří hladinu, vytryskne a tříští se v tisíce skvělých slz, z nichž v každé zaskví se slunce v celé své vznešené kráse.
Josef Bohuslav Foerster
o svém otci
I Foersterova matka Marie Försterová roz. Hladíková měla hudební vzdělání, kterého se jí dostalo právě od Josefa Förstera, za kterého se později provdala. Rodinné povinnosti ji ale znemožnily se hudbě dál hlouběji věnovat. Marie postupně vychovala pět dětí a její zdraví nebylo bohužel pevné, následkem čehož zemřela předčasně, v nedožitých čtyřiceti letech.
Jejího prvorozeného syna Bohuslava smrt matky obzvlášť zasáhla. Svědčí o tom i fakt, že první skladba z jeho pera byla věnována právě jí. Mnozí muzikologové spekulují, že právě ztráta matky stojí za poněkud ponurým laděním Foersterovy rané tvorby.
Hudební pozadí Foersterovy rodiny mimo jiné znamenalo, že budoucí slavný skladatel mohl být už od dětství přítomen velkých momentů české hudební scény. Jedním z těch zásadních bylo například položení základního kamene Národního divadla, na které 16. května 1868 dorazil se svým otcem.
V pouhých deseti letech byl pak malý Foerster vyslán do učení na Klavírní ústav Celestýna Müllera a zároveň svěřen do rukou pedagoga a varhaníka Josefa Cainera.
Foerster se ale nadále vzdělával i doma pod taktovkou svého otce, který ho zapojil do svého chrámového sboru.
Velké množství času Josef Bohuslav trávil i u dědečka v Osenicích, který ho seznámil se hrou na violoncello. Chlapec tak přijímal podněty jak z městského, tak z venkovského prostředí, což se později propsalo i do jeho vlastní tvorby.
Jedním z velkých vlivů na skladatelův profesní vývoj mělo katolické prostředí, ve kterém vyrůstal. U Försterů bylo zvykem držet náboženské tradice a praktikovat domácí liturgii v souladu s cyklem roku. Snad proto jsou mnohá z Foersterových děl sakrální, nebo se alespoň okrajově věnují velkým teologickým tématům jakými jsou Boží láska nebo Boží řád.
Po začátcích na Malostranském nižším reálném gymnáziu přešel Foerster na gymnázium ve Spálené ulici, které roku 1875 úspěšně absolvoval. Odtud pak pokračoval na vyšší reálku pražskou, kde se seznámil s malířstvím a především literaturou, ke které si vypěstoval obzvlášť blízký vztah.
Mnozí literární velikáni se mu stali inspirací pro jeho tvorbu. Z českých literátů můžeme jmenovat například Václava Hálka nebo Josefa Václava Sládka, na jehož verše složil Foerster mimo jiné Dvanáct sborů pro mužské hlasy na básbě J. V. Sládka. Ze zahraničních autorů pak Foersterovi učarovali William Shaekspeare, Victor Hugo, A. S. Puškin nebo Alphonse Daudet, kterému věnoval svou orchestrální suitu V horách z roku 1884.
Snad i proto, že byl Josef Bohuslav Foerster vychováván v rodině s velkým zájmem o kulturu, hledal si také ve svém vlastním životě inspirativní přátele, kteří kulturní scénu nemálo ovlivňovali. Kromě Gustava Mahlera, se kterým navázal velmi blízký a dlouhodobý vztah, udržoval přátelství i s Janem Nerudou, Pjotrem Iljičem Čajkovským nebo Edvardem Griegem.
Foersterův otec byl sice velkým milovníkem hudby, zároveň si ale dobře uvědomoval, že život profesionálního hudebníka není nijak jednoduchý. Proto navzdory synovu talentu poslal Josefa Bohuslava studovat chemii, která slibovala jistější a praktičtější budoucnost.
Hubička ale udělala otci čáru přes rozpočet. Premiéra téhle Smetanovy opery totiž jeho syna nadchla natolik, že se rozhodl studium chemie opustit a začít se přeci jen naplno věnovat hudbě. Už v říjnu téhož roku, co začal své studium chemie, přestoupil na varhanickou školu, kde se ho ujal skladatel, teoretik a pedagog F. Z. Skuherský.
Foersterovu otci nezbylo než uznat, že synovy vlohy jsou skutečně výjimečné a v jeho životním rozhodnutí ho nakonec podpořit.
Bedřich Smetana
Skladatel
Brzy se ukázalo, že Foersterův krok k hudbě byl namířen tím správným směrem, protože úspěchy na sebe nenechaly dlouho čekat.
V roce 1882 úspěšně složil státní hudební zkoušku a stal se varhaníkem v kostele sv. Vojtěcha. Nedlouho poté získal i post ředitele chrámové hudby u Panny Marie Sněžné a byl přijat na malostranskou a smíchovskou reálku jako učitel zpěvu.
Pozornosti se těšila i jeho hudebně-kritická činnost pro Národní listy a nadšeného potlesku se dočkala i jeho první orchestrální premiéra suity V horách, kterou v roce 1884 provedl orchestr konzervatoře pod vedením tehdejšího ředitele Antonína Bennewitze.
Foerster na premiéru vzpomíná s láskou:
Ředitel Bennewitz nás vlídně uvítal, a poklepav mi na rameno, vyzval mě, abych svou práci dirigoval sám. [...] Když bylo po zkoušce, slyšel jsem ještě slova uznání a ucítil vřelý stisk ruky tatínkovy.
Josef Bohuslav Foerster
o premiéře orchestrální suity V horách
V rámci své činnosti hudebního kritika Foerster blízce sledoval dění v Národním divadle. Jeho pozornosti neunikla ani mladá, velmi nadějná zpěvačka Berta Lautererová, která se tu zhostila role Desdemony v rámci pražské premiéry Verdiho Othella.
Foerster byl sopranistkou uchvácen a k jeho štěstí byla náklonnost vzájemná. 1. září 1888 uzavřel pár sňatek a ve šťastném manželství setrval až do Bertiny smrti v roce 1936.
Jméno Berta není v dnešní době nijak časté. O to zajímavější se může zdát, že hned dvě manželky významných českých skladatelů tohle křestní jméno sdílely. Řeč je o již zmíněné Bertě Lautererové-Foersterové a o Bertě Rixové, manželce Miloslava Kabeláče. Dlužno dodat, že manželství s oběma Bertami byla šťastná, což neplatí ani zdaleka o všech vztazích, které můžeme v životech českých hudebních velikánů vysledovat. Že by snad jméno Berta přinášelo štěstí v hudební lásce?
Miloslav Kabeláč
skladatel
Na samém počátku své kariéry se Foerster věnoval opeře jen z pozice hudebního kritika a nadšeného posluchače. Už v roce 1890 se ale zapsal do povědomí veřejnosti i vlastní tvorbou v tomto žánru, když s úspěchem proběhla premiéra jeho první opery Debora. Není asi žádným velkým překvapením, že role Debory se zhostila jeho manželka, Berta Lautererová-Foersterová.
Bertina kariéra byla skutečně slibná. Koncem roku 1892 jí přišla nabídka angažmá v Hamburské opeře, kterou přijala a od 1. ledna 1893 se stala členkou tamního souboru.
Foerster měl ohledně přesunu do Hamburku smíšené pocity. Na jednu stranu chtěl svou manželku následovat a otevřít novou kapitolu svého profesního i osobního života, na stranu druhou se necítil hned připraven opustit svoji vlast a blízké.
Velkou nadějí se mu stalo přátelství s Gustavem Mahlerem, které navázal při jedné z krátkodobých návštěv Hamburku. Vize bližšího kontaktu s tímto hudebním géniem byla jedním z faktorů, které ho nakonec přiměly ten velký krok do neznáma udělat a do Hamburku se definitivně přestěhovat.
Těsně před odjezdem dokončil svou II. Symfonii, která svou náladou vystihuje jednak tesknost vycházející z opouštění domova a zároveň i pocit naděje z nově otevřené životní kapitoly.
V prvních letech po přesunu do zahraničí se Foerster věnoval především soukromé výuce a hudební kritice. Svůj post v národních listech si udržel jakožto dopisovatel a navíc se stal hudebním referentem pro Hamburger Freie Presse a později i pro Hamburger Nachrichten.
Podle skladatelova očekávání mu byl v tomto období obrovskou oporou Gustav Mahler. Nejen že Foerstera doporučoval jako pedagoga, ale důvěřoval mu natolik, že mu svěřoval k nahlédnutí své nové partitury.
V roce 1896 pak dokonce dvakrát s úspěchem provedl Foersterovu II. Symfonii s podtitulem Život, která byla dokončena o rok dříve.
Krs jejich blízké přátelství je styl obou hudebních velikánů nezřídka srovnáván. Vlasta Reittererová se například v časopisu Harmonie v roce 2009 vyjádřila k věci následovně:
nedráždí a neprovokuje jako hudba Mahlerova ke snaze poodhalit cosi, co je kryto za jejími tóny.
Vlasta Reittererová
o J. B. Foersterovi a Gustavu Mahlerovi
Josefa Bohuslava Foerstera můžeme považovat za skutečně všestranného génia. Nejen že se naplno věnoval hudbě, ale ponořil se i do vlastní literární tvorby. Je autorem mnoha textů, které byly později vydány souborně, pro příklad můžeme uvést Stůl života nebo Zápisník hudebníkův. Cizí Foersterovi nebylo ani básnění, psaní libret pro vlastní opery a nebál se ani kresby a malby. Jeho nejznámnějším nehudebním dílem zůstává jeho biografie Poutník vydaná roku 1929.
Foerstrovo jméno získlávalo v Hamburku zvuk. V roce 1901 byl přijat jako učitel klavíru na Bernuthsches Konservatorium, kde působil dva roky.
Zajímavá díla přinesla i jeho kompoziční činnost z tohoto období. Jmenovat můžeme například orchestrální suitu Cyrano de Bergerac, která zrcadlí jeho lásku k literatuře, písňové cykly Písně jarní a podzimní a Láska, nebo opera Eva.
K té si autor napsal vlastní libreto podle románu Gabriely Preissové, Gazdina roba, a to přibližně ve stejnou dobu, kdy v Brně Leoš Janáček zhudebňoval libreto téže autorky v rámci opery Její pastorkyňa.
Zkrácené provedení opery Eva z roku 1974 odvysílala Československá televize včetně úvodního medailonku autora.
Leoš Janáček
Hudební skladatel
Přestože se Foersterovi v Hamburku dařilo, stýskalo se mu po domově. Jeho manželka Berta ale dostala další velkou životní nabídku, tentokrát z Vídeňské opery. V roce 1901 tam začala své angažmá a její manžel ji následoval o dva roky později, jakmile se rozvázal z povinností v Hamburku.
Ve Vídni si Foerster bez obtíží našel své místo stejně jako v Hamburku. Po období soukromé výuky se tu stal pedagogem na Universität für Musik und darstellende Kunst Wien a následně získal post referenta pro list Die Zeit.
Rakouská metropole byla také místem, kde Foerster rozšířil kruhy svých významných přátel. Kromě pokračujících styků s Gustavem Mahlerem se sblížil například s Arnoldem Shönbergem, Alexandrem Zemlinskym nebo Brunem Walterem.
Vídeňské období bylo pro oba manžele Foersterovi významné nejen po profesní stránce, ale i z hlediska jejich rodinného života – 5. 10. 1905 se jim narodil syn Alfred.
V témže roce se Foerster dočkal i premiéry své další opery Jessica, kterou složil na námět Shakespearova Kupce Benátského.
Mnoha umělcům se dostane uznání až po smrti. Foerster měl to štěstí, že se trefil do vkusu současné společnosti, a tak si užíval popularity už během svého aktivního uměleckého působení.
Oslavy jeho padesátých narozenin byly velkou záležitostí doma i ve Vídni. Zdeněk Nejedlý například u této příležitosti vydal Foersterovu dosavadní biografii a v Praze i Vídni bylo uspořádáno hned několik koncertů.
Dosud šťastné fungování ve Vídni zkalila Foersterovi žalostná zpráva – po dlouhých zdravotních problémech zemřel jeden z jeho nejbližších přátel, Gustav Mahler. Přestože se Foerster měl čas na přítelův odchod připravovat delší dobu (už v roce 1907 byl Mahler pro své chatrné zdraví nucen přestat dirigovat), byl událostí hluboce zasažen.
Blízkost vztahu dvou skladatelů můžeme vyčíst z Foersterova životopisného díla Poutník, které je bohatým zdrojem pro hudební vědce zabývající se životem Gustava Mahlera.
Rozpoutání První světové války znamenalo pro Foerstera velké dilema. Na jednu stranu Foerster nechtěl být konfliktem umlčen a dál komponoval (z roku 1914 pochází například symfonická báseň Jaro a touha), zároveň se ale nedokázal smířit s tím, že žije na území nepřítele svého vlastního národa a cítil potřebu se za svou vlast postavit. Rozhodl se proto vystoupit ze Svazu vídeňských skladatelů; vždyť jeho názor na podporu domoviny byl nekompromisní:
a nikoliv pro cizinu, poněvadž jsme povinni ku oslavě své vlasti pracovati. Doma je půda pro každého, a jedná-li kdo jinak, je to zrada.
Josef Bohuslav Foerster
o práci pro vlast
Po konci války se manželé Foersterovi mohli konečně vrátit do Prahy. Nálada kolem Foersterova návratu byla ale lehce smíšená. Zatímco většina společnosti velkého skladatele oslavovala, byli i tací, kteří mu vyčítali, že se v těžkých časech málo postavil za svůj národ.
Liší se i názory na Foersterovo hudební dílo z této doby. V roce 1919 proběhla premiéra jeho opery Nepřemožení, na které Foerster začal pracovat už v Hamburku. Dílo se v Národním divadle sice dočkalo dvaceti provedení během tří let, dlouhodobější oblibu si ale oproti autorovým předchozím operám nezískalo a netěší se jí ani dnes.
Různost názorů na skladatelovy politické postoje a díla ale nic nezměnila na celkovém uznání, kterého se mu dostávalo. V témže roce, kdy proběhla premiéra Nepřemožených pod vedením Karla Kovařovice, vznikla i Společnost Bohuslava Foerstera věnující se vydávání a šíření autorova díla. Krom toho získal Foerster místo profesora skladby na pražské konzervatoři, kde se později stal dokonce rektorem.
Roku 1921 vystřídala profesní úspěchy tragédie v osobním životě, když při horečnatém onemocnění zemřel manželům Foersterovým syn Alfred.
Žal skladatel topil v práci na další opeře s titulem Srdce, která se dočkala premiéry v roce 1923.
Po období truchlení přišly v roce 1929 oslavy skladatelových sedmdesátin, v jejichž rámci se Foerster kromě mnoha koncertů a vydaných partitur dočkal i čestného doktorátu uděleného filozofickou fakultou Univerzity Karlovy. Dva roky poté byl zvolen prezidentem České akademie věd a umění a na tomto postu zůstával až do roku 1939.
Mezi veřejné pocty a vlny slávy se ale vmísil další stín, tentokrát v podobě smrti skladatelovy manželky Berty. Snad aby nezůstával komponista ve smutku sám, oženil se Foerster ještě téhož roku znovu s Olgou Dostálovou-Hilknerovou, která mu zůstala po boku až do jeho smrti.
Druhou světovou válku už Foerster narozdíl od té první prožil ve vlasti. Jeho životopisné dílo Poutník nabylo v tomto těžkém období na popularitě a stalo se pro mnohé útěchou, která jim pomáhala zmírnit děs z válečného konfliktu.
Když konečně přišel rok 1945, který znamenal konec doposud nevídané hrůzy, cítil Foerster potřebu tu příležitost náležitě oslavit. Zkomponoval tedy sborovou Kantátu 1945, jíž zhudebnil nábožensky laděné texty Bohumila Mathesia a Marie Rafajové.
V roce 1945 také získal jakožto první hudební skladatel titul národního umělce a zařadil se tak po bok jmen jako Petr Bezruč, Max Švabinský nebo Václav Špála.
Na sklonku života se Foerster věnoval převážně komponování pro pěvecké sbory. Mezi jeho sborová díla patří například Tři sbory pro ženské hlasy a klavír, Píseň bratra Slunce nebo už zmíněných Dvanáct sborů pro mužské hlasy na básně J. V. Sládka. Je jistě škoda, že v mysli mnohých je Foerster spojen témeř výhradně se sborovou tvorbou, která zastiňuje jeho ostatní hudební počiny. K těm se řadí opery Srdce (1922) a Bloud (1936) stejně jako mnohé klavírní, komorní nebo i církevní skladby. Zůstává na nás posluchačích, abychom věnovali svou pozornost i těm dílům, která i přes své kvality upadají v zapomění.
Josef Bohuslav Foerster zemřel 29. 5. 1951 v Novém Vestci v úctyhodných dvaadevadesáti letech. Do posledních chvil při něm byla jeho manželka Olga, která svou trpělivou péčí nepochybně přispěla k vysokém věku, kterého se skladatel dožil.
S ohledem na Foersterovo společenské postavení mu byl zorganizován velkolepý pohřeb s průvodem od Národního divadla. Byť by zesnulý nepochybně vzhledem ke své vlastní zbožnosti byl ocenil i církevní obřad, musela být tato součást pohřbu kvůli tehdejší politické situaci omezena na minimum. Skladatelovy ostatky byly uloženy na Olšanských hřbitovech.
Tato stabilita se ovšem v rozbouřeném a stylově roztříštěném světě dvacátého století proměnila v nehybnost, pro aktivní život jeho díla osudnou.
Vlasta Reittererová
O J. B. Foersterovi
