1 / 6
Vídeňský Musikverein, Concertgebouw v Amsterdamu, Barbican Centre v Londýně, Pařížská filharmonie a Concertgebouw v Bruggách. Česká filharmonie v čele s šéfdirigentem a hudebním ředitelem Semjonem Byčkovem vyráží na své jarní turné. Do nejslavnějších evropských sálů míří s díly Mozarta, Mahlera a Šostakoviče.
03.03. 11.00 Vídeň, Am Belvedere
Interpretace symfonického díla je v prvé řadě kolektivní výkon, přesto má své hrdinky a hrdiny. V Šostakovičově Symfonii č. 5 nepřeslechnete Báru Trnčíkovou, kterou šéfdirigent Byčkov včera při aplausu vyvolal k úkloně jako první. „Snad to znamená, že byl spokojený,“ usmívá se třicetiletá hobojistka u italské kávy naproti salesiánskému klášteru kousek za Schwarzenbergským palácem.
Přestože s nástrojem už procestovala kus planety, v souvislosti se zájezdem hovoří především o zodpovědnosti. Sóla v Šostakovičovi jsou totiž jen vrcholem kopce, na který se musí každý den připravovat cvičením. „Kdybych hrála jen hodinu denně, kolik trvá koncert, tak by mi do konce zájezdu atrofovaly svaly v puse. Navíc nás po návratu čekají další projekty, nahrávání…“ vysvětluje.
Bezprostředně po včerejším odpoledním koncertu byste ji nezastihli na výstavě nebo v restauraci, ale na pokoji, kde pečuje o hobojové strojky. Má jich s sebou několik. „Dřevo je živý materiál, musí se rozehrát, aby zvlhlo a změklo a získalo přesně ten správný tvar. Roli hraje i počasí. Který strojek použiju, se proto rozhoduju až na místě,“ říká v dopoledních paprscích předjarní Vídně a doufá, že v Londýně nebude pršet. Navzdory předpovědi.
Krom atmosférických výkyvů se obává i nemoci. Skoro stohlavý orchestr tráví hodiny v letadlech, autobusech, vlacích – a samozřejmě na pódiu. Spousta příležitostí povyměňovat si viry a bakterie. „Jak někdo dostane chřipku, popadáme jako sirky,“ ušklíbne se při vzpomínce na nedávnou rezidenci v Carnegie Hall.
Když se Báry zeptáte, na co se na cestě nejvíce těší, opět zmiňuje muziku – v Londýně se bude věnovat studentům z Royal Academy of Music. A pak na Paříž. „Mám ráda francouzštinu, tam je zážitek i dát si v kavárně kafe. A hrozně ráda se chodím dívat na lekníny do Oranžérie. Akorát nevím, jestli mi to tentokrát vyjde.“
Protože na turné jsou napevno jen zkoušky, koncerty a přesuny. Zbytek je improvizace.
02.03. 15.30 Musikverein
Víkendy ve Vídni definuje jasná tradice: Schnitzel, a pak hned na klasiku. Odpolední abonmá prodává Vídeňská filharmonie i další místní orchestry, a tak tu nikoho nepřekvapí, že se v neděli v 15.30 téměř do posledního místa zaplní celý Großer Saal. To znamená 1700 sedících a 300 stojících návštěvníků.
Zaměstnanci Musikvereinu nás upozorňují, že právě v prostorech na stání máme hledat ty největší hudební fajnšmekry. Mnozí mají své léta vydobyté pozice a urputně je brání před turisty. Šály na zábradlí si tu však na rozdíl od Opery nevážou.
Na Šostakoviče v každém případě slyší. Sheku Kanneh-Mason se klaní pětkrát, až vystřihne něžný a alikvótními tóny oplývající přídavek (Edmund Finnis: Prelude III), naživo působivější než na nahrávce. Pátá symfonie zní, jako když krájíte třípatrový dort laserem. Úžasně precizně. Publikum ale zvedne ze sedadel až orchestrální přídavek: Elgarův Nimrod.
Krása to sledovat. Když se ozvou Elgarovy první srdceryvné tóny, manželský pár na balkoně se chytí za ruce, muž v šesté řadě sejme brýle a zamáčkne slzu, starší pán za ním zavře oči, zakloní hlavu a pohrouží se do svého melancholického úsměvu. Konzervatoristky ze severošpanělské Galicie v šatně říkají, že to byl nejkrásnější koncert, který kdy slyšely. Třeba přijdou i zítra.
02.03. 10.00 Musikverein
Kdesi v koloně se zdržel kamion s nástroji, generální zkouška se posouvá o hodinu. Upřímně řečeno, s nikým tato zpráva nehne. Česká filharmonie již na cestách přečkala covidové papírování, podrážděné celníky na transatlantických letech i několik zemětřesení.
První hudebníci se začínají rozehrávat asi hodinu před zkouškou. Ve tři čtvrtě na jedenáct už sál burácí, jako když strčíte hlavu do včelího roje. Z pravého zadního rohu podia se nese part bicích ze znělky 20th Century Fox. Reminiscence na Johna Williamse, který zde nedávno debutoval? A před ním také třeba Johann Strauss junior, Gustav Mahler či Arnold Schönberg, když budeme jmenovat pouze dirigující skladatele.
Ale historie tu dnes na nikoho nepadá, orchestr působí stejně jako v Praze: klidně a koncentrovaně. Nanejvýš někdo očima zabloudí po zlatém stropě s Apollónem a jeho devíti múzami a pořídí si obligátní selfíčko.
Semjon Byčkov ještě upraví pozice harf, které nechá přesunout o půldruhý metr doprava, pozdraví své filharmoniky a projde s nimi celý šostakovičovský program prvního koncertu. Na začátku turné orchestr absolvuje dvě klasické generálky, po zbytek zájezdu jej čekají už jenom krátké akustické zkoušky určené k adaptaci na nové sály.
Byčkov zkoušku párkrát zastaví, vysvětluje, opravuje, předzpívává, chválí. Jde mu především o detaily v tempu a dynamice Páté symfonie, o nuance, které běžné ucho jen tak nepostřehne. Člověk přemítá, zda je vnímá alespoň podvědomě v celkové architektuře hudebního díla. Jak rádo by se tomu věřilo!
Sólista druhé ze skladeb Sheku Kanneh-Mason si v posledních chvílích přehrává prstoklady nejobtížnějších míst cellového koncertu, ovšem v expresním režimu, jako když si pustíte podcast v rychlosti 2.0. Je to zvláštní pocit, erupce a záchvěvy Šostakovičových partitur versus stoický orchestr a prázdný sál, v němž nemáte s kým emoce sdílet. Za tři hodinky naštěstí přijdou posluchači. A bude jich plný Musikverein.
01.03. 14.42 Praha hl. n. – Wien Hbf
„Počítal jsem si jenom cesty do Japonska, ale když jich bylo dvacet, tak jsem přestal,“ vypráví po cestě violista Pavel Hořejší, a zdraví se s kolegy. Ačkoliv někteří filharmonici vyráží na zájezd klidně i posté, na čtvrtém nástupišti pražského hlavního nádraží může dobrý pozorovatel postřehnout náznak vzrušení. Přeci jen, začíná další hudební dobrodružství!
Náš spoj by se ještě před pár lety jmenoval Joseph Haydn. Pro letošní evropské tour by se spíše hodilo nasednout do Wolfganga Amadea Mozarta, ale to bychom dorazili pozdě, a Gustav Mahler zase vyrážel strašně brzo ráno. A protože rychlík Dmitrij Šostakovič do Vídně nikdy nejezdil, rádi se uvelebíme ve Vindoboně.
Pokud jste v sobotu odpoledne na nástupištích v Pardubicích, České Třebové, Brně či Břeclavi zahlédli za oknem některého z vlaků povědomou tvář nebo mezi skřípěním brzd a rozhlasovým hlášením zaslechli sotva znatelné tóny houslí, nezdálo se vám to. Musikverein, here we come, Musikverein, wir sind da!
