Celým jménem Antonín Leopold Dvořák se narodil 8. září 1841 jako nejstarší z devíti sourozenců v Nelahozevsi nedaleko Kralup nad Vltavou, kde jeho otec provozoval nepříliš výnosnou hospodu a řeznictví.

Počítalo se s tím, že Toník bude jednou v živnosti pokračovat, ale toho už odmalička zajímala hudba. Brzy se naučil hrát na housle a účinkoval na kostelním kůru, na svatbách, tanečních zábavách a dalších oslavách v rodinné hospodě i v okolních vsích.

Krátce po ukončení povinné školní docházky odešel dvanáctiletý Antonín k příbuzným do nedalekých Zlonic, kde se ho ujal kantor a hudebník Antonín Liehmann, který ho naučil hrát na klavír a na varhany a také ho seznámil se základy hudební teorie.

Na přímluvu Antonína Liehmanna rodiče svolili, aby jejich syn nastoupil na pražskou varhanickou školu (Ústav pro pěstování církevní hudby), kde se měl během dvouletého studia připravit na profesi ředitele chrámového kůru a varhaníka.

Během studií bydlel Antonín Dvořák u příbuzných a přivydělával si hrou na violu v orchestru Cecilské jednoty a kapele Karla Komzáka, která vystupovala na plesech a v restauracích.

Dával také soukromé hodiny hudby a pokoušel se o první kompozice. Později vzpomínal, že se jeho prvním pokusům o komponování spolužáci smáli.

Jako člen pražské kapely Karla Komzáka, která získala angažmá coby orchestr Prozatímního divadla v Praze, se stal violistou první stálé české profesionální divadelní scény, kde hrál pod taktovkou Bedřicha Smetany.

Začátkem 70. let začal být Antonín Dvořák vnímán jako skladatel. Některé jeho skladby byly prováděny na koncertech a akademiích nebo vyšly tiskem.

17. listopadu 1873 se Antonín oženil se svou bývalou žačkou Annou Čermákovou, s níž ho spojovala láska k hudbě. Svatba se konala v kostele sv. Petra v Praze. O třináct let mladší Anna sice nedosáhla podle tehdejších zákonů plnoletosti, ale byla ve 4. měsíci těhotenství. Předtím se marně ucházel o přízeň její sestry Josefiny Čermákové.

Dvořákovi bydleli nejdříve u Anniny matky Klotildy Čermákové, později se přestěhovali do skromného bytu v ulici Na Rybníčku.

Antonín pocházel z devíti sourozenců a s Annou měli také devět dětí. Už během prvních tří let manželství se jim narodily rovnou tři: Otakar, Josefa, Růžena, které ale zemřely v útlém věku. Mezi lety 1878 a 1888 následovalo dalších šest dětí: Otilie, Anna, Magdalena, Antonín, Otakar a Aloisie. Ty se už dospělého věku dožily.

Navzdory smutným událostem a tíživé finanční situaci v prvních letech manželství, kdy je podporovali přátelé, byl rodinný život Dvořákových šťastný a harmonický.

Oba měli blízký vztah k hudbě, Anna hrála na klavír a také krásně zpívala. Vystupovala při bohoslužbách a později dokonce účinkovala v provedení některých Dvořákových děl.

Poté, co se Antonín Dvořák rozhodl opustil divadelní orchestr, začal pracovat jako varhaník v kostele sv. Vojtěcha na Novém Městě, kde zůstal až do roku 1877.

V roce 1875 získal poprvé státní stipendium 400 zlatých, které poskytovala vídeňská vláda talentovaným umělcům z celé monarchie. Toto stipendium obdržel Dvořák i v následujících pěti letech. Šlo o nezanedbatelnou částku podobnou lepšímu úřednickému platu.

Velký zlom nastal, když berlínský hudební nakladatel Fritz Simrock vydal na doporučení Johannese Brahmse Dvořákovy Moravské dvojzpěvy a krátce poté Slovanské tance, které sklidily velký úspěch jak u publika, tak kritiky.

Koncem 70. let se stal Antonín Dvořák mezinárodně uznávaným skladatelem. Díky novým příjmům z vydávání a provádění jeho děl mohl zanechat varhaničení i vyučování a soustředil se jen na tvorbu, což byl v té době opravdový luxus, který si mohl dovolit málokdo.

10. března 1883 byla v Londýně s velkým úspěchem uvedena duchovní kantáta Stabat Mater. Po jejím příznivém přijetí následovalo pozvání do Anglie, kam se Dvořák vypravil už následující rok.

10. března 1883 byla v Londýně s velkým úspěchem uvedena duchovní kantáta Stabat Mater. Po jejím příznivém přijetí následovalo pozvání do Anglie, kam se Dvořák vypravil už následující rok.

Do Londýna a dalších anglických měst se Antonín Dvořák vypravil během let 1884–1896 celkem devětkrát. Pro Anglii také zkomponoval velká díla kantátová a oratorní. Jsou to Svatební košile (1884) podle balady Karla Jaromíra Erbena, Svatá Ludmila (1886) na slova Vrchlického a Requiem (1890).

V Londýně také pod jeho taktovkou poprvé zazněla v dubnu 1890 Osmá symfonie a v březnu 1896 pak slavný Violoncellový koncert h moll.

Antonín Dvořák přijal pozvání ruského skladatele Čajkovského, s nímž se spřátelil během jeho pobytů v Praze, aby koncertoval v Moskvě a Petrohradě. Tato vystoupení však na rozdíl od těch anglických neměla příliš velký ohlas.

V lednu 1891 se Antonín Dvořák stal profesorem na pražské konzervatoři, kde bylo po sloučení s varhanickou školou zřízeno skladatelské oddělení.
V tomto roce také obdržel dva čestné doktoráty. První mu byl udělen na pražské Karlově univerzitě a druhý na univerzitě v Cambridge.

15. září 1892 se Antonín Dvořák vydal s manželkou, dcerou Otilií a synem Antonínem na cestu do Ameriky, aby se stal ředitelem americké národní konzervatoře v New Yorku. Vyhověl tak žádosti její zakladatelky a prezidentky Jeanette Thurberové.

Rozhodnutí přijmout atraktivní místo předcházelo dlouhé váhání. Nabízený plat 15 000 amerických dolarů ročně (30x větší než na konzervatoři v Praze) byl velmi lákavý, ale šlo o zásadní změnu, která se týkala života celé rodiny.

Než Antonín Dvořák odjel, chtěl se rozloučit s domácím publikem. Během devíti měsíců odehrál 40 koncertů ve všech koutech země.

V New Yorku ho přivítali čeští krajané a už 21. října 1892 zde měl svůj první koncert – dirigoval latinské Te Deum na objednávku Jaenette Thuberové u příležitosti 400. výročí objevení Ameriky.

Na konzervatoři vyučoval kompozici a jako dirigent zkoušel se školním orchestrem, administrativou se zabývat nemusel.

Během pobytu v Americe složil Antonín Dvořák proslulou Symfonii č. 9 e moll, op. 95 „Z Nového světa“, která měla svou světovou premiéru v newyorské Carnegie Hall 16. prosince 1893.

Vzhledem k tomu, že se konzervatoř ocitla v těžké finanční situaci, měl Dvořák obavu o zabezpečení rodiny, a nakonec o prázdninách, které trávil v Praze, dopisem oznámil, že se už zpátky nevrátí.

Po svém návratu působil Antonín Dvořák opět jako profesor na pražské konzervatoři, kde vychoval řadu významných českých skladatelů, mezi něž patří například Vítězslav Novák, Oskar Nedbal a Josef Suk starší, který se stal v roce 1898 jeho zetěm – oženil se s dcerou Otilií.

Antonín Dvořák řídil historicky první koncert České filharmonie, který se konal v sobotu 4. ledna 1896 v Rudolfinu. Zazněly zde skladby: 3. slovanská rapsodie As dur, Biblické písně č. 1–5, které měly premiéru, předehra Othello a mezinárodně úspěšná 9. symfonie Z Nového světa.

Rok 1901 byl pro Antonína Dvořáka úspěšný. Stal se ředitelem Pražské konzervatoře, kde do té doby působil jako pedagog skladby, a nahradil tak Antonína Bennewitze.

V dubnu byl navíc povýšen rakouským císařem Františkem Josefem I. do šlechtického stavu jako rytíř – Ritter von Dvořák a stal se tak členem Panské sněmovny Říšské rady ve Vídni. O politiku se však nezajímal a sněmovnu navštívil jen jednou 14. května 1901, když zde skládal přísahu.

Dvořákovým úplně posledním dokončeným dílem byla opera Armida, které předcházely ještě dvě zdařilejší opery – Čert a Káča (1898) a Rusalka (1900). Všechny tři jsou u publika oblíbené a hrají se dodnes.

Antonín Dvořák zemřel 1. května 1904 v Praze – oficiálně se uvádí, že na mozkovou mrtvici, ale na základě poznatků moderní medicíny byla pravděpodobně skutečnou příčinou plicní embolie způsobená dlouhodobým ležením kvůli předchozímu nachlazení. 5. května byl pohřben na Vyšehradském Slavíně.

Následující rok zemřela v pouhých 27 letech také Dvořákova dcera Otilie Suková, která tu po sobě zanechala nejen svého manžela Josefa Suka, ale také čtyřletého syna Josefa.