Česká filharmonie • Open Air koncert

Držitelka Ceny Jiřího Bělohlávka Anna Paulová má za sebou i přes své mládí již řadu úspěchů ze soutěží i z koncertních pódií. „Každý má svoji přirozenou barvu tónu a osobitost. Je potřeba se toho držet a nesnažit se nikoho napodobovat,“ říká mladá klarinetistka, mj. laureátka Mezinárodní hudební soutěže Pražské jaro z roku 2015 (2. cena, cena Nadace Bohuslava Martinů či cena Nadace Gideona Kleina) a semifinalistka prestižní Mezinárodní hudební soutěže ARD v Mnichově (2019). Celkový výčet všech úspěchů z mezinárodních soutěží je však velmi obsáhlý. „Měla jsem velké štěstí, že jsem se na konzervatoři dostala do třídy pana profesora Milana Poláka, který mě hned od prvního ročníku začal posílat na různé mezinárodní soutěže. Nejdříve jsem se zúčastnila soutěže konzervatoří, poté následovaly soutěže v Itálii, Slovinsku, Německu, Polsku a to byla pro mě velká zkušenost. Motivovalo mě také, že jsem si z každé soutěže odnesla první cenu,“ ohlíží se nazpět na svá raná studijní léta Anna Paulová, nyní doktorandka na Akademii múzických umění v Praze. 

Pražskou konzervatoř vystudovala kromě již zmíněného Milana Poláka také u Ludmily Peterkové; Akademii múzických umění v Praze pak u Jiřího Hlaváče a Vlastimila Mareše. Ve studiu pokračovala na Musikhochschule Lübeck, kde navštěvovala hodiny u Sabine Meyer a Reinera Wehle, na Royal Conservatoire Antwerp u Annelien van Wauwe a na Accademia di Santa Cecilia v Římě pod vedením Maestra Alessandra Carbonareho. Své hráčské dovednosti si dále rozšířila účastí na množství mistrovských kurzů pod vedením špičkových sólistů a pedagogů, jako jsou Sharon Kam, Shirley Brill, Charles Neidich, Yehuda Gilad či Martin Fröst. 

Svou sólovou koncertní dráhu odstartovala v patnácti letech, kdy debutovala s Prague Philharmonia a dirigentem Leošem Svárovským. Později vystoupila i s dalšími předními českými a zahraničními orchestry, například se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu, Komorní filharmonií Pardubice, Filharmonií Bohuslava Martinů Zlín, Münchener Kammerorchester, Orquestra Cascais e Oeiras Portugal či Orchestra Sinfonica Siciliana. V roce 2014 se pod taktovkou Jiřího Bělohlávka jako sólistka představila také s Českou filharmonií.

Vedle sólistické dráhy se věnuje i komorní hře a vystupuje s řadou vynikajících instrumentalistů, jako jsou například Charles Neidich, Ivo Kahánek, Martin Kasík, Václav Hudeček, Tomáš Jamník nebo Lubomír Brabec. Mozartův klarinetový koncert interpretuje v originální verzi na basetový klarinet, ale jinak se zaměřuje hlavně na skladby českých skladatelů 20. a 21. století (Bohuslav Martinů, Karel Husa, Viktor Kalabis, Josef Páleníček, Miloslav Ištvan, Jiří Teml, Zdeněk Šesták ad.) a spolupracuje také se skladateli mladé generace. 

Dalia Stasevska, nyní šéfdirigentka Symfonického orchestru finského města Lahti, umělecká ředitelka Mezinárodního festivalu Jeana Sibelia a hlavní hostující dirigentka Symfonického orchestru BBC, měla cestu k hudbě předurčenou rodiči už od útlého věku. Intenzivně se věnovala hře na housle, pak ale ve třinácti letech poprvé slyšela symfonický orchestr, jehož zvuk ji uchvátil. Brzy začala pročítat partitury a spolu s nahrávkami hrála houslové party – toužila být součástí orchestru. Fascinovala ji také opera, o které se nezdráhala mluvit ani ve škole: „Kamarádi poslouchali Spice Girls a Backstreet Boys, ale já jsem chtěla jen operu. Občas na mě bučeli, když jsem o ní mluvila, ale já jsem vždy odvětila: ,Ne! Jen si poslechněte tuhle úžasnou hudbu!‘ Věděla jsem, že je výjimečná, a proto mi nevadilo, že jsem jiná.”

Další významná událost v jejím hudebním vývoji se odehrála ve dvaceti letech – poprvé totiž viděla dirigovat ženu. Do té doby ji ani nenapadlo, že by se kromě houslí a kompozice mohla vydat i touto cestou. Přihlásila se na dirigentský mistrovský kurz Jormy Panuly a od té doby, jak říká, „už nikdy nepustila taktovku z ruky“. Po konzervatoři ve finském Tampere vystudovala housle, violu a dirigování na Sibeliově Akademii v Helsinkách. Nyní je známá nejen v severských zemích (narodila se sice na Ukrajině, od pěti let však žije ve Finsku), ale po celé Evropě i v USA. Pravidelně spolupracuje například s Newyorskou nebo Losangeleskou filharmonií, Sanfranciským symfonickým orchestrem, Nizozemským rozhlasovým orchestrem či Německým symfonickým orchestrem Berlín. Se Symfonickým orchestrem BBC podnikla na podzim 2022 turné do Japonska a už dvakrát se představila na zahajovacím koncertě BBC Proms. Nedávno také vyšlo jejich společné debutové album „Dalia’s Mixtape“, které odhaluje dirigentčinu fascinaci soudobou hudbou. 

Té se věnuje velice intenzivně, a to hlavně se „svým“ Symfonickým orchestrem Lahti. Běžně uvádí díla autorů, jako jsou Missy Mazzoli, Thomas Adès, Kaija Saariaho či Outi Tarkiainen. Minulou sezonu u České filharmonie zaskočila za dirigenta Franze Welsera-Mösta a s velkým úspěchem uvedla díla mj. Jeana Sibelia. Dnešním Open Air koncertem naváže na svou nabitou sezonu, kterou strávila mj. s Orchestre de Paris, L’Orchestra dellʼAccademia Nazionale di Santa Cecilia, Filharmonií Oslo, Symfonickým orchestrem Švédského rozhlasu či Sanfranciským symfonickým orchestrem.

Česká filharmonie již tradičně nabízí k zakončení koncertní sezony výběr ze skladeb, které jsou posluchačsky přívětivé, oblíbené nebo k jejich volbě existuje zvláštní dramaturgický důvod. V letošním Open Air koncertu se tímto důvodem stává vystoupení držitelky Ceny Jiřího Bělohlávka za rok 2024, klarinetistky Anny Paulové, ve světové premiéře skladby pro klarinet a orchestr Pauliana od Jiřího Gemrota. Ostatní uváděný repertoár by se dal stručně charakterizovat slovy „český a moravský folklor, Francie, Španělsko“.

Rodák z Poličky na Vysočině, skladatel Bohuslav Martinů (1890–1959), měl vřelý vztah k domácímu folkloru i k Francii. Roku 1923 přišel do Paříže nikoliv „hledat Debussyho“, jak se sám vyjádřil, ani Ravela, který již byl živou minulostí, ale kvůli výuce u Alberta Roussela a s cílem rozvinout svůj talent. Díky mnoha podnětům od meziválečné hudební avantgardy si vypracoval nezaměnitelný styl, který je v patrný také v Předehře pro orchestr, H 345. Skladba vznikla až v roce 1953 pro Sdružení rodičů a přátel při newyorské škole Mannes College of Music, kde Martinů v období 1948–1956 vyučoval. Je založena na principu concerta grossa – protikladu orchestrálního tutti a menší skupiny nástrojů – a hlásí se ke skladatelově staršímu období neoklasicismu, respektive neobaroka. 

Přímo v názvu odkazují na folklor Lašské tance, op. 2 od Leoše Janáčka (1854–1928). Zájem o lidové umění i nářečí z moravskoslezského regionu provázely Janáčka po celý jeho tvůrčí život. Lašské tance (původně Valašské) zkomponoval na přelomu osmdesátých a devadesátých let 19. století, část motivického materiálu pak zpracoval v baletu Rákos Rákoczy (1891). Jediný tanec, který do baletu nepoužil, je právě Starodávný II, s motivem lidové písně „A já zarmucena“. Kontrast k tomuto pomalému, široce rozezpívanému tanci tvoří následující Čeladenský, jehož hlavní myšlenku poznal Janáček v Čeladné jako nápěv písně „Ztratil žebrak kabelu“. Na jejím základě vytvořil krátkou temperamentní skladbu plnou vtipu a virtuozity. Lašské tance v pozdější autorově úpravě známe jako šestidílný cyklus s finální datací 1924 a takto byly téhož roku poprvé provedeny v brněnském Národním divadle.

Maurice Ravel (1875–1937), skladatel švýcarsko-baskického původu, žil a tvořil většinou ve Francii. Právem bývá spojován s impresionismem, ale nelze opomenout ani jeho zájem o novější hudební směry, například neoklasicismus; mistrovsky ovládal instrumentaci i jemné, prchavé odstíny nálad a – slovy Bohuslava Martinů – jeho hudba působila při zachování vybroušené formy téměř rafinovaně. Pavana za mrtvou infantku z roku 1899, jedna z nejznámějších Ravelových skladeb vůbec, je prostoupena španělskými inspiracemi. Už jen volba pavany, pomalého ceremoniálního tance španělsko-italského původu, nebo osoba neznámé infantky – mladé korunní princezny z Pyrenejského ostrova – mluví za vše. Souhra atmosféry fin de siècle na jedné straně a smutku i tajemného (a možná jen hypotetického) podtextu Pavany na straně druhé jistě k úspěchu této původně klavírní skladby přispěla. Sám Ravel byl však k dílu kritický, i když ho později instrumentoval a roku 1910 vydal v orchestrální verzi.

Český skladatel, hudební režisér, producent a pedagog Jiří Gemrot (*1957) formoval svůj osobitý styl mimo jiné i studiem klasiků (Prokofjev, Martinů, Dvořák, Janáček, Britten). Těžiště Gemrotovy tvorby spočívá v komorní hudbě. Velkou pozornost věnuje práci s tématy a s tektonikou, ale také komunikaci mezi skladatelem a posluchačem. Tento aspekt se do Skladby pro klarinet a orchestr promítá v inspiraci jazzovým swingováním, ostatně spojovat minulost a současnost je trvalým autorovým záměrem, stejně jako klást prostřednictvím hudby filozofické a obecnější umělecké otázky. Efektní Paulianu zahajují témata, která jsou v intimní podobě připomínána sólovým klarinetem a před závěrem přenesena do exponovaných žesťů. 

Francouzská představitelka impresionismu Lili Boulanger (1893–1918), celým jménem Marie-Juliette Olga Boulanger, projevila během svého krátkého a nemocemi poznamenaného života výjimečné hudební nadání. Byla první ženou-skladatelkou, která získala Římskou cenu (Prix de Rome), a to roku 1913, v pouhých devatenácti letech. „Vnesla do hudby bystrou a úžasně lidskou citlivost“, napsal o ní později hudební skladatel a kritik Louis Vuillemin, „celou škálu odstínů vrozeného talentu od ladnosti, barev, půvabu a jemnosti až po lyričnost a zřetelnou sílu, klidnou a hlubokou.“ D’un matin de printemps (Za jarního rána) z let 1917–1918 náleží k jejím posledním pracím a existuje ve třech verzích: pro orchestr, pro klavírní trio a konečně pro housle (nebo flétnu) a klavír. Jako protipól zkomponovala Boulangerová skladbu D’un soir triste (Za smutného večera): díla jsou si blízká stylem, tématy, skvělou instrumentací, ale nikoliv, jak ostatně vyplývá ze samotných názvů, celkovým vyzněním, které je v případě „jarního rána“ mnohem jasnější a pozitivnější. 

Opera Carmen francouzského skladatele Georgese Bizeta (1838–1875) dnes patří k nejhranějším světovým operám vůbec, a přece její cesta na výsluní nebyla snadná. Premiéra v pařížské Opéra-comique v roce 1875 neměla, k autorově zklamání, velký ohlas. Čím vadila? Námětem, který se zaobíral příběhem prosté cikánky, dělnice z továrny na tabák a neodehrával se ve „vysokém“ prostředí, hudbou, která se zdála posluchačům příliš složitá? Teprve až po Bizetově smrti se Carmen dočkala mezinárodního úspěchu. Těžila z obliby exotického španělského koloritu, ale i z dalších témat frekventovaných v romantismu 19. století, ať to byla činnost podloudníků, žárlivost vedoucí k tragédii, vášnivá láska nebo „divoký“ cikánský živel. Nadčasovost Carmen dokládají dvě orchestrální suity, které na základě hudebního materiálu z opery a s úzkou návazností na původní orchestraci zpracoval Bizetův přítel Ernest Guiraud. Obě suity mají po šesti částech a vyšly poprvé v letech 1885 a 1886. Suita č. 2 obsahuje notoricky známé části, tj. Habaneru (árie Carmen z 1. dějství) a Píseň toreadora (úvod a árie Escamilla z 2. dějství), ale také Dance Bohéme (Cikánský tanec), který zahajoval 2. dějství, a Nokturno, čerpající z árie Micaely z 3. dějství. Řazení jednotlivých skladeb ve suitě neodpovídá průběhu operního děje.

Hudební báseň Bolero, op. 81, od Maurice Ravela vznikla v roce 1928, na vrcholu skladatelovy slávy. Pozoruhodné je, že toto strhující dílo vytvořil na objednávku a trochu náhodně. Na Ravela se totiž obrátila tanečnice a choreografka Ida Rubinsteinová, aby napsal „španělsky laděnou“ hudbu pro balet, a on, zkušený ze spolupráce s Ruským baletem Sergeje Ďagileva, jí vyhověl. I když původně uvažoval o instrumentaci některé skladby od Isaaca Albénize, rozhodl se nakonec vytvořit svou vlastní kompozici. Základem Bolera jsou dvě témata-melodie s typickým rytmem španělského tance „bolero“, které se neustále opakují (AA BB AA…), mění se však instrumentace a dynamika. Od počátečního uvedení do rytmu, po celou dobu podepřeného malými bubny, skladba neustále dynamicky narůstá tím, jak se připojují další a další nástroje; říká se, že Bolero je asi nejdelší nepřerušené crescendo v dějinách hudby. V Boleru Ravel potvrdil, jak skvěle ovládá orchestraci, jak si hraje s barvami nástrojů a jejich kombinacemi, jak graduje zvuk a skoro hypnoticky dokáže udržet posluchače v napětí.